Duchovní dar rozlišování (1 Kor 12,10) ukazuje, že zdánlivě dobré věci lze někdy rozpoznat jako špatné a že i zdánlivě špatné věci mohou přinášet dobré ovoce. Zpropadeně! Tento druh rozlišování vybízí lidi k myšlení typu ano/i, spíše než ke zjednodušenému myšlení buď/anebo. To je rozdíl mezi pouhými správnými informacemi a skutečným duchovním darem moudrosti (1 Kor 12,8).
Jakmile se naučíme rozeznávat skutečnou a zastřenou povahu dobra i zla, poznáme, že všechno je rozbité a padlé, slabé a chudé – a přitom je to stále příbytek Boží: vy i já, naše země, naše děti, naše manželství, a dokonce i naše kostely, mešity a synagogy. To není shazování nikoho a ničeho, ale ve skutečnosti to vytváří svobodu milovat nedokonalé věci. Jak Ježíš řekl bohatému mladíkovi: „Jen Bůh je dobrý” (Mk 10,18). Nemůžeme čekat, až budou věci naprosto dokonalé, abychom si je zamilovali, jinak si nikdy nic nezamilujeme. Nyní naopak můžeme milovat všechno!
Ježíš používá řadu smíšených obrazů, aby ilustroval napětí naší vlastní směsi dobra a zla. Zdá se, že říkají, že tento svět je směsicí různých věcí, a pokud se nenaučíme vidět, neumíme je oddělit; ztrácíme se v plevelu a nevidíme pšenici. V jednom podobenství se služebníci ptají: „Měli bychom vytrhat plevel?” Ježíš odpovídá: „Ne, ať rostou obojí společně až do žně.” Na konci času pak rozhodne, co je pšenice a co plevel (Matouš 13,24-30). My však jsme směs plevele a pšenice a vždycky budeme. Jak říká Martin Luther, jsme simul justus et peccator [současně ospravedlněný i hříšník], každý z nás je současně světec i hříšník. To je tajemství, které drží plevel a pšenici pohromadě na jednom poli našeho života. Vyžaduje to mnohem více trpělivosti, soucitu, odpuštění a lásky než usilování o jakousi iluzorní dokonalost, která obvykle nevidí své vlastní chyby. Jedinou skutečnou dokonalostí, kterou máme k dispozici, je upřímné přijetí naší nedokonalosti.
Pokud musíme mít dokonalost, abychom byli sami se sebou spokojeni, máme jen dvě možnosti. Buď můžeme ignorovat vlastní špatnost (popírat plevel), nebo se můžeme sklíčeně vzdát (popírat pšenici). Pokud však odložíme dokonalost a budeme čelit napětí, že máme obojí, pak můžeme s otevřeným srdcem naslouchat dobré zprávě.
