Kromě našich knih jsme do naší nabídky zařadili i čtyři knihy od našich přátel z Walden pressu, abychom naši edici Příroda a civilizace obohatili o smysluplná témata. Dnes Vám představíme rozhovor s autorkou první z nich: Jak přežít konec civilizace aneb Cesta k soběstačnosti.
Magdaleno, připravuješ se ty sama na možnost kolapsu civilizace? Máte s rodinou nějaký skrytý koutek na venkově?
To sice máme, ale není úplně ideální. Je tam velký ovocný sad, ale zanedbaný, a ani chaloupka není v dobrém stavu. Ale v nejhorším případě by se tam šlo uchýlit.
Představuješ si, jak by asi taková katastrofa vypadala?
V současné době to vidím spíš na postupné chátrání, kvůli pandemii se může horšit zásobování a může nastat nedostatek potravin. Zvlášť v České republice, která není potravinově soběstačná. Přitom západní státy, které potravinově soběstačné jsou a mají přebytky, možná nebudou moci své potraviny prodávat. Bojím se spíš postupného rozkladu než nějakého prudkého zlomu. Rostla by nezaměstnanost, zadlužení a podobně, až by najednou člověk zjistil, že by se měl z města raději odstěhovat a něco si pěstovat.
V tvé knížce je poměrně hodně receptů na jídla ze zvířat, radíš, jak chovat králíky na maso. Co si myslíš o veganství, pokládáš ho za módní úlet?
Vůbec to není úlet, naopak je to hodně dobré pro lidské zdraví i z ekologického hlediska, jen je třeba, aby vegani dbali na skladbu svého jídelníčku a aby měli dostatek bílkovin a vitaminu B12. Je to skvělá prevence civilizačních chorob, jako zanášení cév. Na veganech mi vadí jen to, jak se strašně propagují a myslí si o sobě, že jsou lepší než ostatní. V naší rodině jíme maso asi jednou týdně, tak jak to bývalo dřív.
Jakým způsobem jsi vytvořila postavu Jindřicha Suchánka? Měla jsi nějakou další inspiraci kromě Woodyho Allena?
Knížku jsem původně psala pro svoji rodinu. Když jsem ji dala přečíst své nejlepší kamarádce – té, která je uvedená ve věnování, Jolaně – řekla mi, že je to strašná votrava, samé návody, a že tam mám připsat postavu chlápka, který ty návody zkouší a je úplně blbej. A bude se jmenovat Karel. Zamyslela jsem se nad tím, nejdřív se mi strašně nechtělo, protože to je obrovská práce, ale pak se mi začalo zdát, že je to výborný nápad. Jen ten Karel se mi nelíbil a pojmenovala jsem ho Jindřich. Jolana mi dodneška vyčítá, že to není Karel.
Najdou v knížce inspiraci i lidé, kteří žádnou katastrofu nečekají, nebo se na ni v této chvíli připravovat nechtějí, a zajímá je spíš návrat k přírodě a ke zdravějšímu životu na venkově a samozásobitelství?
Právě pro ty je ta kniha ještě spíš, než aby ji někdo začal číst až po katastrofě, kdy by určitě vyvstaly další nečekané problémy. Pro takové lidi kniha může znamenat velký přínos, co se týče zdraví, pěstování jídla, chovu zvířat, využívání bylinek, na cestě k tomu, aby lidé nemuseli kupovat průmyslově vyráběné potraviny, nebo krmit králíky granulemi, protože v knize se dočtou, jak je krmit přírodně, takže získají kvalitnější maso, a podobně. Knížka je určitě nejvhodnější pro lidi, kteří přemýšlejí o způsobu života současné společnosti a chtějí žít jinak a zdravěji.
V knize říkáš, že ztratí smysl všechny elektrické přístroje a spotřebiče. Ale existují ostrovní systémy se zásobováním elektřinou z fotovoltaických panelů, která se ukládá do baterií, a tyhle systémy mohou mít životnost několik desítek let. Doporučila bys je lidem?
Asi ano, ale sluníčko nesvítí pořád, a také hrozí nebezpečí poruch tohoto zařízení, takže bych solární systémy doporučovala spíš lidem, kteří jim rozumějí a umějí si je opravit. Samozřejmě by to zjednodušilo život. Sama s tím zkušenosti nemám, až na solární nabíječky na telefon a jeden solární panel.
Postavy vesničanů v tvé knížce jsou hodně svérázné, opravdu je ještě dnes takový rozdíl mezi městem a venkovem?
Ty postavy jsou napsané podle lidí, kteří skutečně existovali v devadesátých letech. Například pan Koloušek mě učil včelařit a jeho zase včelaření učil můj pradědeček. Lidé na venkově samozřejmě používají mobily a internet, ale protože pořád musí orat nebo kydat hnůj, zůstává v jejich mentalitě něco ze starých dob, a je to dobře.
Které z receptů uvedených v knížce používáš nejčastěji a doporučila bys je k vyzkoušení?
Nejvíc používám recepty na pečení, od roku 2008 už nekupuji vůbec pečivo a máme vlastní kvasový i bílý toastový chléb, housky, rohlíky, české buchty…
Z tvé knihy je znát, že si velmi živě představuješ, jaké by to asi bylo “poté”. Máš ráda katastrofickou a poskatastrofickou sci-fi – knížky, filmy…? Máš nějaké své oblíbence?
Čtu zejména naučnou literaturu, ale sci-fi nejraději, už od mládí. Katastrofickou i nekatastrofickou, ale musí stát na nějakých vědeckých základech, žádná čistá fantasy. Miluju A. C. Clarka, Asimova, Hauserovou :-), Liou Cch-Sina a Huxleyho. Já vím, že Huxley byl hlavně filosof a sci-fi psal proto, aby svoje myšlenky narval do co nejvíc lidí, ale jmenovat si zaslouží.
Filmy mě moc neberou. Ale líbil se mi Den nezávislosti nebo Gravitace. A občas sleduju v noci přímé přenosy z našeho parlamentu. To je velmi katastrofické.
Proč ses rozhodla svěřit druhé vylepšené vydání knihy nakladatelství Walden Press?
Je to zbrusu nové nakladatelství, odhodlané vydávat knihy propagující šetrný přístup k přírodě. Mám radost, že začínají právě mou knížkou, líbí se mi, jaké si vytyčili poslání, a přeju jim do budoucna mnoho úspěchů.
Jsi ochotná poskytovat čtenářům na vyžádání rady?
Určitě ano. Do knihy jsem zapomněla zařadit recept na kaldoun, což je vynikající polévka z husích nebo kachních drůbků, tak ho na vyžádání zašlu. Případně poradím i v jiných věcech, ale samozřejmě nevím všechno. V každém případě budu odpovídat moc ráda. Pište mi na můj email! Magdalena.vozicka@email.cz
Převzato ze stránek www.biobooks.cz.