V knize Vzorec moudrosti: Řád, zmatek, obnovený řád nám Richard Rohr ukazuje, co znamená žít nedualistickou perspektivu uprostřed rozbouřených vod moderního života a zároveň zůstat spojen s křesťanskou tradicí. Ukázka z knihy je ze čtvrté kapitoly:
Transformace
Řekli bychom, že největší stres nám v životě způsobuje to, co nečekáme, ale psychologové tvrdí, že plánovaná změna nás rozrušuje ještě víc než změna neplánovaná. Věci, které se „prostě stanou“, jaksi bereme jako konání Boží. Můžeme se jim bránit, můžeme je ignorovat nebo je můžeme přijmout, ale víme, že je nemůžeme zrušit nebo změnit. A tak po prvním šoku či zklamání nacházíme energii na to, abychom se s nimi vyrovnali. Nacházíme v sobě sílu je zvládnout. Pokud si však myslíme, že jde o výsledek působení nějaké zlovolné nebo nižší moci nebo že bychom něco mohli změnit pomocí triků a úskoků, pak tomuto výsledku vzdorujeme, trápíme se jím a nikdy nad ním nepřestaneme naříkat, alespoň uvnitř. To je stres.
Posledních padesát let jsme experty na plánování změny. Do velké míry je to nový fenomén, který se však nyní naneštěstí stal obvyklým postojem a způsobem života. Myslíme si, že změnu můžeme plánovat a že bychom ji měli plánovat. Tím nechci říct, že některé ze změn, které jsme provedli v církvi a společnosti, nebyly dobré a nezbytné. Jen si myslím, že po vnitřní stránce platíme za takové troufale originální prométheovské sebepojetí velkou cenu. Zpravidla už neumíme věci prostě „nechat být“. Teď jsou z nás napravovatelé, měnitelé, regulátoři – vytrvalí inženýři své vlastní reality. Tím se v nás vytváří zcela jiný druh duše. Rozvíjí se v nás to, čemu říkám kalkulující mysl. A kalkulující mysl je naprosto protichůdná cíli každé zralé spirituality, jímž je mysl kontemplativní.
K hlubokému, celostnímu vidění nevede nějaké napravování a kalkulování, ale daleko spíše naslouchání, důvěřování a čekání. To je jediný způsob, jak opustit „vyjeté koleje“ našich soudů, kontrolních mechanismů a osobních mínění. Snad právě proto Ježíš říká, že tím, co nás spasí, je víra, důvěra a odevzdanost, a ne tlak a snaha se prosadit – že nás spasí trpění (snášení reality) spíše než záměrné jednání. Zajímavé – říkáme, že jsme spaseni utrpením, smrtí a vzkříšením Ježíše, tedy tím, co mu bylo uděláno, spíše než tím, co on sám udělal.
Zdá se, že člověk potřebuje nějaké Absolutno vně sebe. Všimli jste si někdy, jak často různí nadšenci v televizi a v rádiu užívají slovo absolutně – i když třeba mluví jen o nějakém posilovacím stroji?! V době, kdy žádná skutečná absolutna nemáme, naše točící se hlava a vířící emoce hledají, čeho by se mohly chytit, aby zahnaly svou úzkost. Podle všeho potřebujeme nějaký vnější vztažný bod, aby nás zbavil jak závratě z vlastní představivosti, tak tyranské nutnosti neustále se rozhodovat. Zdá se, že potřebujeme nějakého boha, který by sloužil jako středobod. „Vytvořím si pro sebe nějaké absolutno, které ospravedlní a vyřeší mé rozhodování: toto absolutno si udělám ze svého fotbalového týmu, ze svého manželství, svého náboženství, svého pozemku, své teorie, svého sebeobrazu, svých práv, svého posilovací stroje – z čehokoli. Jen ať mám něco, čím bych mohl na chvíli obalit své myšlenky a pocity, něco, co je mimo mne – nějakou ideu, událost, člověka, projekt –, něco, co mne zbaví nudy a tyranie mého já!“ Funguje to a dává nám to jasný pocit smyslu a směřování. Pokud něco takového nemáme, je pro nás velmi těžké žít se svou vlastní myslí a emocemi.
Myšlenka to není špatná – jen se uplatňuje na nesprávném místě. Jediným skutečným problémem je najít absolutno, které má opravdu absolutní povahu. V tom nejspíš spočívá rozdíl mezi moudrým člověkem a člověkem, který je prostě jen dogmatický nebo neoblomný. Moudrý člověk ví, co stojí za to vyznávat a ctít; my ostatní se spokojíme s čímkoli, co nám umožní přestát příští konverzaci. Myslím, že každý člověk v zájmu svého přežití v něco věří, i kdyby věřil třeba jen v cynismus. Všichni si nacházíme něco, o co se můžeme opřít, a takoví falešní bohové skutečně po nějakou dobu fungují. Všichni si nacházíme nějaké absolutno, kolem kterého můžeme kroužit, i kdyby to bylo jen absolutní přesvědčení, že není žádný Bůh.
Pojmy „víra“ a „kontemplativní mysl“ užívám téměř jako synonyma. Podle mne postihují tutéž realitu – oba značí zbožný, důvěryplný způsob, jímž se můžeme nechat využívat. S touto jinou myslí se ani tak nesnažíme měnit realitu a jiné lidi, jako necháváme měnit sebe, aby nás mohl využít Bůh. Pak už není tak důležité, co děláme, jako to, kdo to dělá. To je ta rozhodující věc v jádru toho, co myslíme oním neurčitým slovem svatost. Jsme-li svatí – jak ve svém nitru, tak v očích těch, kdo nás pozorují –, zásadním způsobem se proměňuje to, jak vnímáme své já. Soukromé „já“ se transformovalo v Širší Já, jemuž věřící říkají Bůh. „Žiji tedy již ne já…“ (viz Galatským 2:20).
Břicho velryby
Slovo změna zpravidla odkazuje k novým počátkům. Ale transformace, jejíž tajemství tu zkoumáme, častěji nastává nikoli s počátkem něčeho nového, ale s rozpadem něčeho starého. Bolest způsobená rozpadem něčeho starého – chaosem – vybízí duši k tomu, aby naslouchala v jakési hlubší rovině. Vybízí ji – a někdy i nutí – vydat se na nové místo, protože to staré se hroutí. Za jiných okolností by většina z nás na žádné nové místo nešla. Mystikové užívají k popisu tohoto zmatku různá slova: oheň, temná noc, smrt, prázdnota, opuštěnost, zkouška, ten Zlý. Ať je to, co je to, není nám to příjemné a necítíme v tom Boha. Jsme ochotni dělat cokoli, jen abychom zabránili zhroucení toho starého. Právě tehdy potřebujeme trpělivost a vodítko a ochotu nechat věcem volný průběh – přestat dál upevňovat svůj pocity kontroly a jistoty. Možná právě toto popisuje Ježíš, když říká: „Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá“ (Matouš 7:13-14). Není náhoda, že o této úzké cestě mluví hned poté, co vysloví Zlaté pravidlo. Ví, jak velké ochoty nechat věcem volný průběh je zapotřebí k tomu, abychom „s lidmi jednali tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi“ (7:12).
Změna tedy může podnítit transformaci. Duchovní transformace vždy zahrnuje zpravidla znepokojivou změnu směru. Ta lidem může buď pomoci najít nový význam, nebo je dovést k tomu, aby se uzavřeli do sebe a pomalu se stávali čím dál zahořklejšími. O výsledku rozhoduje právě povaha našeho vnitřního života, naše duchovnost. Zatímco změna se prostě přihodí, transformace je vždy proces, v němž člověk nechává věcem volný průběh a nějaký čas žije v matoucím, stinném a přízračném prostoru, aby byl nakonec vyvržen na nový a nečekaný břeh. Tady vidíme, proč je Jonáš v břiše velryby pro tolik židů a křesťanů tak důležitým symbolem.
Žádná „měl bych“ nebo „měla bych“ nám v okamžicích nejistoty a krize ve skutečnosti nepomohou – jen prohloubí náš stud, pocit viny a tísně a zvětší pravděpodobnost, že sklouzneme zpět. Přestát a překonat takové okamžiky nám pomohou hluboká ano. Přečkat nám je umožní právě ono hlubší něco, za čím si stojíme – pro co rozhodně jsme. Je to někdo, v koho absolutně věříme a komu se odevzdáváme. Prostým slovy řečeno, nad vinou vítězí láska. Je smutné, že se spokojujeme s krátkodobou efektivitou očerňování lidí, místo abychom usilovali o dlouhodobý životní přínos skutečné transformace. Čemu se však divit – vždyť žijeme v kultuře produkce a efektivity, která nemá moc velkou trpělivost s růstem. To Bůh je mnohem trpělivější – a v konečném důsledku mnohem efektivnější. Bůh nechá Jonáše dát se na útěk – vydat se špatným směrem –, ale najde pro něho dlouhou, klikatou, strastiplnou cestu, aby ho navzdory jemu samému přivedl zpět tam, kde ho potřebuje. Trpělivě podporuje jeho vnitřní transformaci. Něco takového umí, jak se zdá, jen Bůh. My obvykle preferujeme řád, kontrolu, předpověditelnost a okamžité výsledky. Myslím, že právě v tom nejspíš spočívá ten nejvýraznější rozdíl mezi institucionálním náboženstvím a milosrdným Bohem.
Ztráta kritérií
V dřívějším teistickém světonázoru brali lidé věci z hlediska takzvaného Velkého řetězce bytí. Velká monoteistická náboženství měla Boha za jasný vnější vztažný bod, který je základem a zdrojem všech věcí. Všechny nižší věci se pojímaly z hlediska vyšších, což jim dávalo důležité a nezbytné místo v univerzu. Všechno náleželo Nejvyššímu a zrcadlilo Nejvyššího. Ve Velkém řetězci bytí (o němž podrobněji pojednám v Osmé kapitole) bylo všechno bytostně spojeno a mělo neodmyslitelnou důstojnost a význam. Posloupnost byla zpravidla následující: 1. Boží království, 2. nebeská a andělská sféra, 3. člověk, 4. zvíře, 5. rostlina, 6. vody a nerosty na zemi a v zemi a 7. Země sama, držící to všechno pohromadě.
A všechno to spojoval smysl, význam a posvátnost. Dnes totéž vyjadřují takové metafory jako bezešvý oděv, kosmické vejce (na tento motiv se blíže podíváme v Ppté kapitole), duchovní ekologie a integrita veškerého stvoření. Existuje-li nějaký Transcendentní vztažný bod, nějaký vnější Posvátný zdroj, který se vyjevuje, pak ve všech ostatních článcích řetězce existuje bytostný a pronikavý význam. To je ten kouzelný a soudržný svět, v němž od počátku lidské historie žila téměř všechna lidská společenství. Jakmile se člověk umí správně dívat, nic není profánní. My jsme však smutnými výjimkami žijícími v dualistickém a v konečném důsledku roztříštěném univerzu, které už vlastně vůbec žádným univerzem („tím, co se točí kolem jednoho“) není.
Téměř všechny populace, jež žily na naší planetě, si byly absolutně jisty existencí Nejvyššího, a proto sestupovaly dolů a vycházely ven s naprostou samozřejmostí a povznesenou vyrovnaností. Tato jistota představovala objektivní kritérium a vztažný bod pro pojmenování dobrého, pravdivého a krásného. Svatý František tak viděl Boží obraz dokonce i v červovi! Existuje-li stvořitel, pak je všechno ostatní stvořením nějakou měrou odrážejícím božskou podobu.
Buď vidíme Boha ve všem, nebo jsme ztratili základ umožňující vidět Boha vůbec v něčem. Jakmile nastoupí dualistické myšlení, ego se pustí do hry na „vyber, zvol a rozhodni“, která je počátkem vylučujícího, trestajícího, a dokonce násilnického náboženství. Připomeňme si, že z antropologického hlediska začíná náboženství rozlišováním mezi čistým a nečistým. Ježíš takové rozlišování důsledně ignoruje. Právě to je vlastně jádrem téměř poloviny jeho skutků zachycených v evangeliích!
Pro postmodernismus je oproti tomu všechno relativní. (Což je samozřejmě v konečném důsledku neobhajitelné, protože je-li všechno relativní, pak je relativní rovněž tato postmodernistická zásada sama.) A jelikož dnešní mysl se rozhodla brát všechno jako relativní – nikoli jako relační (jako součást teistického či zosobněného univerza) –, nutí člověka vyrábět si („fabrikovat si“) svou vlastní velikost. Možná si pleteme relativní s relačním. Zatímco relativní uvažování nám umožňuje bagatelizovat či snižovat energii v čemkoli, relační uvažování nám umožňuje energii zvětšovat a poklekat v posvátné úctě před Bohem ve všech věcech. Těm, kdo uvažují prvním způsobem, říkám znehodnocovatelé, těm druhým zhodnocovatelé.
Není-li středem Bůh, těžké břímě být středem je na nás samotných. Je to nemožný, k nezdaru odsouzený úkol. Každou chvíli jsme vydáváni napospas vrtošivé touze. „Co já vlastně chci?“ nebo „Jsem teď důležitý?“ – to jsou špatné první otázky, které nás drží v pasti malichernosti. Sekulární lidé musí hledat svůj smysl a svůj osobní význam sami! Skutečně nemožný úkol, který nelze splnit.
Bez bytostné důstojnosti, která pramení z toho, kdo jsme v Bohu, se musíme stávat stále hrubšími, stále výstřednějšími, stále přemrštěnějšími nebo odtrženějšími, abychom si zajistili, že budeme vyčnívat mezi miliardami lidí. Excentrik je člověk stojící mimo střed. Něco takového lze očekávat u mladých lidí, kteří svůj Střed teprve hledají. V dnešní době však v takových křehkých či nafouknutých egech stále zůstává i mnoho osmdesátníků. Už nežijeme v kultuře moudrosti, protože už ani věk nás nevede k tomu základnímu a podstatnému.
Postmodernismus končí tím, čemu někteří říkají redukcionismus. Už nemůžeme začínat shora a nacházet univerzální význam odrážející se napříč celým stvořením. Všechno je nesouvislé, každá věc stojí sama o sobě a nemá žádné jiné zdůvodnění než samu sebe. Všechno je bagatelizováno a demystifikováno. To nejlepší, co zpravidla můžeme dělat, je vzít tu nejnižší rovinu, kterou můžeme ovládat a jíž můžeme rozumět, a odtud postupovat nahoru – je-li to vůbec možné. Formulace redukcionistů obvykle začínají slovy jako „jedině“ a „pouze“ – začínají nedůvěrou a cynismem. Takový jazyk už předem rozhoduje o tom, kolik toho uvidíme. (Ken Wilber, ač není křesťan, v tomto vzorci spatřuje chudokrevné a kusé hledisko naší doby. Jste-li ochotni přistoupit na silně provokativní otázky a chcete-li se posunout za redukcionistické postmoderní myšlení, přečtěte si v podstatě kteroukoli jeho knihu.)
Redukcionistická a nedůvěřivá mysl je uvězněna v jakémsi světě, ve kterém může vždy stát „v čele“, což znamená, že se svým naprosto nejistým já zůstává jen v té nejnižší rovině – v našem kratičkém momentu v historii, s naší omezenou individuální schopností chápat. Z redukcionismu ani z podezíravé mysli nic velkého nevzejde – lze je využít jen k počátečnímu odstranění pseudoproblémů. Oproti tomu víra představuje pravý opak. Víra v tom nejobecnějším smyslu je otevřenost velkomyslnosti, tajemství a spoustě jiných věcí. Nemusíme být „pobožní“, abychom věděli, že je to pravda.
Richard Tarnas mi pomohl uvědomit si, že každé století je chyceno ve své vlastní síti, v pasti svých omezených kategorií a svého omezeného způsobu uvažování. Třeba v dnešní době je takovou sítí, z níž se nemůžeme vymanit, „tržní“ pohled na svět. Jedná se o pohled velmi pragmatický a individualistický, o světonázor užívající jazyk romantického expresionismu: „já mám“ a „já volím“ – to jsou jasné výpovědi o schopnosti a moci. Ve svém světonázoru se nestaráme o širší dějiny, hlubší filosofie, větší myslitele a vlastně skoro o nic jiného než o tržní svět koupě a prodeje. V síti směnných hodnot – oproti hodnotám bytostným – jsou obvykle lapeni všichni z nás, křesťany nevyjímaje.
Musíme si dát pozor na to, aby nás žádný nový revoluční vhled nevrátil zpátky k našim preferencím založeným na podezíravosti a dekonstrukci. Sám například neodmítám feministickou kritickou námitku, že ženám (nebo menšinám, gayům, chudým – prostě příslušníkům kterékoli znevýhodněné skupiny) nebylo v historii popřáno moc sluchu. Ale chceme opravdu tvrdit, že Aristoteles a Erasmus nebyli přínosem pro lidstvo, protože byli muži – nebo že Marie Nováková má pravdu zkrátka proto, že je žena? Takové reakce na nové vhledy jsou sice pochopitelné, ale příliš impulzívní a z nových myšlenek dělají spíše cosi dekonstruktivního než konstruktivního. Zavádějí jen další desetileté období přehnané nedůtklivosti a přehnané snahy o kompenzace. Na takové věci už nemáme čas.
Tento dekonstrukcionismus pojímající všechno jako „buď, anebo“ naneštěstí velice poškozuje pověst akademických kruhů – zejména v zemi jako Spojené státy, která kvůli svému ohromnému celosvětovému vlivu potřebuje všechny vzdělané, schopné lidi, které může mít. Dekonstrukcionistický postoj jsme v jistém smyslu zaujali už v počátcích Americké revoluce, protože jsme nikdy nedůvěřovali vyšší třídě nebo kultuře a nevěřili jsme, že by „šlechta“ mohla mít nějaký pozitivní význam. A přece to byli právě muži a ženy šlechetné mysli, kdo nás ze situace, kdy jsme byli proti Anglii a proti všemu, naštěstí vyvedl a umožnil nám dospět k pozitivnímu, vizionářskému americkému projektu. Obecně vzato jsou dekonstrukcionistické přístupy dobré jen k počátečnímu vyjasnění a vyhranění problému. Žádný pozitivní nebo kreativní základ, na kterém by se dalo dlouhodobě stavět, samy o sobě nenabízejí.
