Cena, kterou platíme za pokrok

Žijí moderní lidé, dokonce i ti nejšťastnější z nás, podstatně lépe než naši předkové z předcivilizační doby? Je civilizace jako celek čistým přínosem pro jednotlivé lidské bytosti? Christopher Ryan v připravované knize Ucivilizovat se k smrti? Cena, kterou platíme za pokrok (vychází 20. června) tvrdí, že bychom se měli začít ohlížet zpět, abychom našli cestu k lepší budoucnosti.


Sjeli jsme po vodopádu pokroku, který nás strhl do budoucnosti, jež bude tím divočejší, čím dál budeme od svých kořenů.

– Carl Gustav Jung


Když žil dokumentarista Jonnie Hughes s kmenem Ngala v odlehlé části Papuy Nové Guiney, zeptalo se ho několik členů kmene jeho hostitelů, zda by ho mohli navštívit ve Velké Británii. O několik měsíců později, když Jonnie nadnesl myšlenku, že by několik z nich mohlo přiletět do Londýna, jeho nadřízení vycítili dokumentaristickou příležitost a souhlasili s tím, že poskytnou finance. Ale Hughes měl trochu obavy, aby tato návštěva „nezamořila jejich kulturu moderními myšlenkami nebo jim třeba nepřinesla pocit závisti vůči světu, který je mimo jejich dosah“. Přece jenom šlo o lidi, kteří žili ve velmi primitivních podmínkách, bez ledniček, moderní medicíny, televizorů a dalších moderních zázraků. Na konci jejich návštěvy však viděl Hughes věci velmi jinak:

„S každou tiše pronesenou poznámkou nás naprosto odzbrojovali a my jsme nebyli vůbec schopni vysvětlit šílenost našich sociálních norem, a když nasedli zpět na letadlo domů, byli jsme to my, kdo byl zaplaven pocitem závisti – záviděli jsme jim jejich radostně propojenou komunitu, jejich jasné pochopení toho, na čem v životě opravdu záleží, jejich pevně dané role, jednoduché radosti a oceán volného času, absenci hypoték a dluhů, jejich nezpochybnitelnou ‚dobrotu‘. Náš svět vypadal ve srovnání s tím jejich jako obscénní a dysfunkční projev lidské existence.“

Jestli se vám zdá, že Hughes zní tak trochu jako naivní romantik, před kterými nás všichni varují, zkuste si to spočítat. Hughes říká, že členové kmene byli „fascinováni naším poměrem práce a volného času, protože oni za týden stráví asi tak dvacet hodin celkem tím, že sbírají jídlo, chodí na lov a tak dále – tedy činnostmi, které potřebují udělat. Zbytek času jsou se svou rodinou, vedou společenský život… mají prostě volno.“
Není divu, že byli zmatení, když Mark, otec rodiny, se kterou bydleli, odcházel brzy ráno a vracel se až večer. „Proč to děláš?“ ptali se ho. „Proč chodíš pryč každý den a nejsi s lidmi, které máš rád? To přece nedává smysl!“ Mark jim vysvětlil, že musí chodit do práce, aby splatil dům, ve kterém bydlí. „Jak dlouho to tak ještě budeš dělat, abys splatil ten dům?“ ptali se ho. Když jim Mark řekl o své pětadvacetileté hypotéce, dívali se na něj v údivu a s lítostí a vyprávěli, že když u nich někdo potřebuje dům, sejdou se všichni muži z vesnice a za pár týdnů mu ho postaví.
Na konci pobytu si členové kmene Ngala odnesli domů na Papuu Novou Guineu jen jeden vynález: poznatek, že je dobré dávat na šípy pera k větší stabilitě letu. Zjevně to byla jediná věc, která na ně v moderním světě učinila opravdu dojem.
Již dávno došli antropologové k závěru, že lovci a sběrači téměř bez výjimky „pracují“ málokdy více než tři nebo čtyři hodiny denně a tyto aktivity jsou „propojeny s rituály, socializací a uměleckými projevy do míry, která je většině lidí v západních společnostech nepředstavitelná,“ jak vysvětluje John Gawdy. Gawdy je ekonom a editoval soubor esejí antropologů a ekonomů nazvanou Omezené potřeby, neomezené prostředky, která ukazuje různé způsoby, v nichž je chování lovců a sběračů důsledně opačné k tomu, co moderní ekonomické teorie považují za univerzálně lidské.
„Představa, že práce je dřina, jejímž jediným účelem je umožnit lidem žít ‚skutečný‘ život, ve společnostech lovců a sběračů neexistuje. Vzájemná závislost práce a volného času popisovaná v učebnicích ekonomiky tam zjevně úplně chybí,“ podle Gowdyho. V jazyce Yequánů není ani slovo pro „práci“, říká Liedloffová, což dává smysl, protože tato koncepce je pro ně cizí. „Mají slova pro každou aktivitu, která může být do práce zahrnuta, ale nemají obecný termín [pro práci].“ Peter Gray souhlasí, že „obecně nemají lovci a sběrači koncepci práce jako dřiny“. Gray to vidí tak, že kontinuita mezi dětskou hrou a aktivitami dospělých v podstatě znemožňuje chápání pojmu „práce“. Všímá si, že děti si hrají při lovu, sběru, vyrábění nástrojů a všech dalších aktivitách dospělých, stejně jako si vlčata hrají při aktivitách dospělých vlků. Když vyrostou, píše Gray, „ze hry se stane práce, ale nepřestává to být současně ani hra. Může to být ještě větší zábava než předtím, protože se produkuje něco, co pomáhá celé tlupě a všichni si toho váží.“

– úryvek z knihy Ucivilizovat se k smrti?


Člověk je stvoření, které si zvykne na všechno, a podle mne je to jeho nejlepší definice.

– Fjodor Michajlovič Dostojevskij


Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru