Kniha Dějiny pohanské Evropy, která pomalu, ale jistě, míří do tisku (vyjde na přelomu července–srpna), je mimořádně čtivým přehledem pohanských náboženství ze všech částí Evropy, který se přitom vyznačuje vědeckým a historickým přístupem a zpracováním. Pohanství se v pojetí autorů ani neomezuje jen na klasické náboženství antiky, ani na protikřesťanské nebo humanistické pojetí lidského světa. Definují jej především jako polyteismus, který vidí v Přírodě teofanii, projevení božství, jehož základní složkou je i Bohyně, ženský princip. To vysvětluje i rostoucí oblibu pohanství, které nyní čerpá impulsy ze zájmu o životní prostředí a ze snahy feminismu emancipovat ženy i v duchovní oblasti, dosud setrvávající z velké části v doméně mužů.
ukázka z knihy:
KALENDÁŘ GERMÁNSKÝCH SLAVNOSTÍ A SVÁTKŮ
Tacitus nám v Germanii říká, že Germáni měli jen tři roční období: jaro, léto a zimu. O nějakých tisíc let později Kniha zákonů z Islandu popisuje rok rozdělený pouze na dvě období: zimu a léto. Ve skutečnosti se zdá, že staří Germáni měli rok tvořený šesti šedesátidenními obdobími neboli dvojitými měsíci, jak bychom to nazvali my. V době Vikingů (po osmém století) existovaly dva letní měsíce v římském stylu nazývané Litha a v gótském církevním kalendáři se nazýval římský měsíc November (listopad) „první Yule“ což naznačuje, že existoval kdysi i druhý Yule, tj. prosinec. Podobně i Beda Ctihodný, anglosaský mnich píšící kolem roku 730, zaznamenává dojitý měsíc Litha, který se kryl s červnem a červencem, a období „Giuli“ v prosinci a lednu. Máme tedy názvy dvou předpokládaných starých šedesátidenních období, ale bohužel žádných jiných. Germánský rok složený ze šesti částí – dvojitých měsíců – byl zřejmě rozdělen třemi významnými svátky, což u nás přežívá v podobě právního a univerzitního roku rozděleného na trimestry.
Germánský rok podobně jako rok u Keltů začínal na začátku zimy svátkem, který byl ekvivalentem keltského Samhainu. V Německu a ve Francii byl tento svátek nakonec překryt křesťanským svátkem sv. Martina (11. listopadu) a v Anglii svátkem Všech svatých (1. listopadu). Byl to i počátek finančního roku: musela být zaplacena církevní daň stejně jako jiné dluhy a poplatky, například první ze tří každoročních splátek mzdy služebným a první splátka podle pachtovní smlouvy. Na dobu od sv. Martina do sv. Martina dalšího roku byli lidé jmenováni do úřadů a za stejné období bylo vedeno a uzavíráno účetnictví. Ve Skandinávii, kde zima začínala dříve, byl její počátek stanoven na úterý mezi 9. a 15. říjnem, kdy se slavil svátek „Zimních nocí“.
Druhý trimestr začínal v polovině března a jeho počátek později splynul s Velikonocemi, čtvrtou postní nedělí nebo se svátkem sv. Gertrudy (17. březen). Pohanské oslavy té doby se staly součástí oslav Velikonoc, například velikonoční vajíčka jsou převzatá z pobaltského pohanství (viz kapitolu 8) nebo velikonoční králíček nebo zajíc je připomínkou posvátných zajíců britských kmenů. Březen nebo Velikonoce byly druhým ze tří termínů splátek, dobou prohlídky dobytka a jeho vyřazování na porážku a začátkem druhého ze tří období zemědělského roku. V Holandsku se čtyři měsíce od 15. března
do 15. června nazývaly Máj. Ve Skandinávii, kde až do konce prvního tisíciletí nebyl římský ani křesťanský vliv tak silný, začínal rok o měsíc dříve, v říjnu, a jeho druhý hlavní svátek, který nastával o čtyři měsíce později, je zaznamenán v Sáze o svatém Olafovi (kap. 77):
„Byla to hlavní krvavá oběť ve Švédsku… v Uppsale v měsíci Gói [únoru].“ Trhy se konaly celý týden, ale s příchodem křesťanství se trhy přesunuly na Hromnice (2. únor) a trvaly jen tři dny.
Poslední období roku začínalo v polovině července a později byl jeho počátek ztotožněn se svátkem Lammas (1. srpen). V Německu, Francii a Anglii přetrvává jako právnické a zemědělské datum. Před Lammasem by se neměly stříhat ovce a v předchozích týdnech měly být slabší kusy dobytka vykrmeny pro brzký prodej. S Lammasem často končila letní pastva ovcí a dobytka a jako „Lammasova půda“ se označovala pastvina pronajatá k tomuto datu. Ve Skandinávii toto třetí období roku, známé jako „v létě“, probíhalo o měsíc dříve. Začínalo obětí „za mír a hojnost roku“ (Sága o Olafu Tryggvasonovi, kap. 74) v úterý mezi 9. a 15. červnem. Na Islandu se tento svátek stal dnem, kdy se scházelo každoroční Všeobecné shromáždění, tzv. Althing.
Známější je germánské rozdělení roku na dvě poloviny, protože jeho skandinávská verze se dochovala v islandské Knize zákonů. Letní den, začátek letní poloviny roku, připadal na úterý mezi 9. a 15. dubnem, kdežto jeho protějšek, Zimní den, nastával mezi 9. a 15. říjnem. V Anglii, Německu, Nizozemí a severní Francii trval půlrok po začátku zimy do začátku léta v polovině května. Tento začátek léta byl později spojen se Svatodušní nedělí nebo s prosebnými dny, tzv. rogationes, a ve Francii a Anglii si zachoval některé charakteristiky keltského Beltainu. Po celé středověké Evropě byly tyto dva rozdělovníky roku, svátek sv. Martina (v listopadu) a Svatodušní neděle (v květnu), až do šestnáctého století, kdy je nahradily Velikonoce a svátek sv. Michaela, také datem účetní uzávěrky samosprávných měst. Svatodušní neděle byla slavena normálním pohanským způsobem včetně her, procesí, koňských dostihů a hostin. Hry pořádané o Svatodušní neděli přetrvávaly až do vrcholného středověku v podobě turnajů známých všem čtenářům artušovských romancí a legend. Ještě v moderních dobách se v severní Anglii pořádaly o tomto svátku místní karnevaly s hudebními kapelami, alegorickými vozy a tančícími dívkami ozdobenými květinami.
Vikingové měli rok zřejmě rozdělený na čtyři části, ale odkazy k datu tří nebo čtyř svátků jsou nejednoznačné. Skandinávské zdroje popisují zimní svátek mezi 9. a 15. lednem, v polovině zimní půlky roku. V Norsku přijal křesťanský král Haakon I. řečený Dobrotivý „zákon, aby se svátek Yule slavil ve stejné době, v jaké ho slaví křesťané. Dříve však Yule připadal na noc höku, tj. zimního slunovratu, a trval tři noci.“ V původním germánském roce však Yule nebyl název svátku, ale dvouměsíčního období. Podle Tilleho se Ynglingsaga o svátku Yule před rokem 840 nezmiňuje: hlavním svátkem jsou „Zimní noci“ v polovině října. Od roku 840 do roku 1000 jsou zmínky o Zimních nocích a svátku Yule zastoupeny rovnoměrně a po roce 1000 se stává hlavním svátkem Yule. Protože kolem tohoto roku přijala Skandinávie oficiálně křesťanství, tato změna nijak nepřekvapuje. Otázka zní, zda o zimní rovnodennosti vůbec existoval nějaký pohanský svátek?
Anglický mnich Beda Ctihodný, píšící kolem roku 730, tvrdil, že starověcí Anglové začínali svůj rok 24.–25. prosince. Tento svátek nenazýval svátkem Yule (to byl podle něj název měsíců prosince a ledna), ale „Noc Matek“. V osmém století začínala církev svůj rok o Vánocích, ale římský kalendář, od něhož byl církevní kalendář odvozen, začínal rok kalendami v lednu. Všechny jiné doklady ukazují na to, že severoevropský rok začínal Zimními nocemi neboli Samhainem. Proč by Beda odkazoval k jinak neznámému svátku Anglů, pravděpodobně zasvěcenému třem bohyním, které byly známé jako Matky? Tille tvrdí, že Beda mohl popisovat pohanskou adaptaci cizí oslavy Vánoc. V té době vydala církev přinejmenším jedno nařízení (na Trullské synodě, 692) zakazující některé poněkud primitivní obřady, které věřící prováděli k uctění slehnutí Matky Boží. Na počest placenty Matky boží se tak jako kdysi při domácích římských slavnostech pekly kulaté ploché koláče zvané placentae. Patřila jí noc po Štědrém večeru. Ještě v devatenáctém století se v domácnostech v hrabstvích ve Skotsku sehrávala scéna šestinedělí, kdy jeden člen rodiny vstal o Vánocích brzy ráno a upekl „opatrovnické koláče“, které pak ostatní členové rodiny snědli v posteli. Bedovo tvrzení, že germánský rok začínal o zimním slunovratu, tak zůstává ojedinělé a odporuje jiným zdrojům.
Zimní zvyky, které se začaly spojovat s narozením Krista, byly, jak už jsme viděli, severskými adaptacemi římských Saturnálií. Ale letní slunovrat, jehož oficiální datum je 25. června, se stal lidovou slavností už v rané germánské historii. Německé slovo Sonnenwende ve středověkých textech vždy označovalo letní, nikoli zimní slunovrat. Ke konci prvního století n. l. některé germánské oddíly v římské armádě v pevnosti Vindolanda sepsaly své zásoby určené pro oslavy slunovratu a tyto záznamy se nám zachovaly. Na začátku sedmého století biskup Eligius z Noyonu ve francouzských Flandrech kritizoval věřící ve své diecézi, že 24. června zpívají a skáčou přes oheň. Ve středověkém Německu bylo toto datum přijato do křesťanského kalendáře pod názvem Svatojánská noc. Byla to noc bouřlivého veselí, kdy divočili zejména chlapci v učení. V některých skandinávských oblastech nahradil slunovrat letní období obětování ve dnech 9.–15. června. Ostrov Man si uchovával svůj parlament ustavený Vikingy, který se scházel na uměle navršeném kopci zvaném Tynwald (planina shromáždění) každoročně 25. června. V důsledku zavedení křesťanství každý delegát nosí v ten den snítku svatojánské byliny (třezalky tečkované). Ve Skandinávii jsou i v dnešní době v den letního slunovratu zapalovány ohně a v severní Evropě stále přežívá zvyk pouštět z kopců zapálená kola.
FRANKOVÉ A SASOVÉ
V polovině třetího století se kmeny sídlící poblíž Rýna seskupily a začaly se nazývat Frankové, což znamenalo lidé stateční nebo odvážní. Na jihu se někteří Suebové přejmenovali na Alamany, což znamenalo „všichni lidé“, a začali ohrožovat Itálii a jižní Galii.
Ke konci století se kmeny ve střední Germánii spojily do konfederace pod názvem Sasové a zahájily svou expanzi. Nejprve vytlačily Franky na západ a zahájily námořní přepady jižní Británie a severní Galie, kde způsobily, jak jsme viděli v 6. kapitole, rozsáhlou devastaci. Sasové zůstávali pohany po dalšího půl tisíciletí. V Británii se jejich příchod pokládal nejen za příčinu náboženských konfliktů, ale také boje mezi civilizací a barbarstvím, v němž nakonec zvítězili barbaři. Tuto krvavou konfrontaci dokládá jen její historik, Gilda Moudrý, který psal asi století po saské invazi. Británie se stala germánskou pohanskou konfederací, ovládanou králi, kteří odvozovali svůj božský původ nikoli od Beliho a Anny, božských předků z keltských mýtů, ale od Ódina.
V Británii probíhala konverze k oficiálnímu křesťanství v sedmém století spíše prostřednictvím přesvědčování a drobných právních omezení než pomocí masakrů a ničení pohanských chrámů. Křesťanská misie vyslaná z Říma do Británie v roce 597 pod vedením benediktinského mnicha Augustina navštívila krále Kentu, který uznal, že bude politicky výhodné mít kontinentální podporu, a tak se stal křesťanem. Církevní autority v Římě rozhodly, že Británie bude obrácená na křesťanství, přičemž ignorovaly skutečnost, že v částech Británie, které nebyly ovládány Sasy, už existovala sekta keltského křesťanství, která se ovšem sama vzdala možnosti obracet na víru nově příchozí vetřelce. Misionáři po vzoru římské praxe rozdělili Británii na dvě provincie. Jižní, která měla sídlo v Londýně, a severní, již ovládal York. Mellitus, jeden z Augustinových pomocníků, navštívil v roce 603 Londýn a přesvědčil Seberta, krále Essexu, aby se stal křesťanem, protože jeho mocný soused a potenciální nepřítel v Kentu už ke křesťanství přistoupil. Pohanský chrám v Londýně převzali křesťané a přejmenovali ho na katedrálu sv. Pavla. To však netrvalo dlouho, protože po Sebertově smrti v roce 614 jeho tři synové, Saxred, Sigebert I. a Seward, kteří zůstali pohany, křesťany vyhnali. Ti se uchýlili zpět do Canterbury, a dokonce uvažovali o tom, že z Anglie úplně odejdou. Z katedrály sv. Pavla se stal opět pohanský chrám a v Londýně po dalších čtyřicet jedna let převládla starší víra předků. Během této doby se však církevní systém stabilizoval ve svém dočasném centru, takže střediskem nového náboženství zůstalo Canterbury.
Politicko-náboženské války v Evropě byly po vzoru křesťanských autorů líčeny jako hrdinské boje mezi silami dobra a zla, ale ve skutečnosti se politika a náboženství složitě proplétaly. Například keltský křesťanský král Walesu Caedwal II. bojoval na straně Penda, pohanského krále Mercie, proti křesťanskému králi Edwinovi z Northumbrie, jehož v bitvě u Hatfieldu 12. října 633 zabil. Když Caedwal II. zemřel, byl pochován v pohanském Londýně na místě, kde je dnes kostel sv. Martina, kde stávala městská brána Ludgate. Po rozpadu římsko-keltské společnosti nedošlo k boji křesťanů proti pohanům, který nám jako boj dobra se zlem líčí apologeti křesťanství. Králové se přikláněli k tomu bohu, který jim přinášel vítězství a prosperitu, a pro mnoho z nich byl úspěšnější bůh křesťanský. Pociťovaný boj dobra se zlem se v Anglii datuje až od válek Anglosasů proti Dánům v osmém a devátém století.
V samotném Sasku byli naopak pohané pronásledováni z vnějšku svými starými kmenovými nepřáteli Franky, kteří se mezitím stali fanatickými křesťany. Náboženství bylo opět zneužito k racionalizaci staré politické nenávisti. Ke konci osmého století vedl francký monarcha Karel Veliký náboženskou a územní křížovou výpravu proti Sasům. V roce 782 dal pobít 4 500 pohanských zajatců, kteří odmítli konvertovat. Stalo se tak v háji, který dal své jméno nedalekému dnešnímu městu Sachsenhain-bei-Verden. Francké oddíly pokácely posvátnou ikonu Sasů, Nebeský sloup Irminsul, a roku 785 se dal pokřtít pohanský vůdce Widukind. Karel Veliký zavedl trest smrti za odmítnutí křtu a jiné známky přetrvávajícího lpění na pohanské víře. „Vzhledem k tomu, že někteří pošetilí lidé zapalují louče nebo praktikují jiné předsudky u stromů, kamenů a pramenů, co nejpřísněji nařizujeme, aby tyto nejhorší zvyky odporné Bohu, kdekoli budou nalezeny, byly odstraněny a vykořeněny.“ Sasové se ale v roce 793 vzbouřili. Následovaly masové deportace, při nichž byla z příkazu Karla Velikého vyhnána jedna třetina obyvatel Saska. V roce 870 pak došlo ještě k druhé, úspěšnější vzpouře Sasů, po níž bylo na nějakou dobu obnoveno pohanství.
Navzdory dlouhé existenci oficiálního pohanství mezi Sasy toho o jejich náboženství víme naneštěstí jen velmi málo. Víme, že někteří z těch, kdo pronikli do Británie, uctívali božského předka Seaxnota, totemického boha pojmenovaného po meči s jednostranným ostřím, který tento lid používal. Jiní odvozovali svůj původ od Ódina, boha bouří. Můžeme spekulovat o tom, že Irmin, posvátná bytost kontinentálních Sasů, byl bůh nebes, jehož jméno je odvozenou jména mytického předka z prvního století Herminoa. Germánský vojevůdce, který odrazil Římany v roce 9, se rovněž jmenoval Hermann (latinsky Arminius). Mohl to být onen mytický předek nebo mohl být po něm pojmenován, jako byla dynastie Yngling ze Skandinávie pojmenována po bohu Ingvim. William A. Chaney přišel s podrobně rozvedenou argumentací, že anglosaští králové byli prostředníky mezi nebem a zemí a svému lidu přinášeli „štěstí“. Když se štěstí království začalo vyhýbat, mohl být král sesazen nebo i zabit.
Jednou z charakteristik tohoto systému byla skutečnost, že jakékoli zneužití královské moci bylo mimořádně obtížné, což nám potvrzuje Tacitovu poznámku o upřímnosti a důmyslnosti germánských kmenů (Germania 22.4). Anglosaští králové měli rovněž zvyk při nastoupení na trůn brát si za manželku vdovu po svém předchůdci. To udělal ještě v roce 1018 i nový křesťanský král Knut Veliký. Protože Anglové a Frísové, kteří kolonizovali území budoucí Anglie, patřili k vyznavačům bohyně Nerthus, uvažuje se o tom, že to mohl být rys matrilineárního systému. Takovými sňatky se mohli noví králové ztotožnit s držitelkou moci, která byla, podobně jako bohyně Irska, představitelkou suverenity království.
Frankově v říši Karla Velikého byli Germáni pocházející z Nizozemska a z Porýní. Do styku s galsko-římskou civilizací se dostali v prvním století před n. l., kdy obsadili neklidnou pohraniční oblast Galie, která nicméně zahrnovala i hlavní město všech galských provincií Trèves neboli Trevír. Jejich národní historie začíná roku 446, kdy dobyli město Tournai, pravděpodobně pod vedením pololegendárního (a polobožského) Merovecha, doslovně „mořského bojovníka“. Po Merovechovi byla pojmenována dynastie Merovejců, „dlouhovlasých králů“, kteří se nakonec podobně jako v pozdní Římské říši stali jen titulárními monarchy, zatímco výkonnou moc měl jejich první ministr, majordomus. Dlouhé vlasy a plnovous byly patrně liturgickou charakteristikou pohanských kněží. Podobu takového kněze můžeme vidět ve Württembergische Landesmuseum ve Stuttgartu. Je to soška bradatého švábského pohanského kněze, jehož roucho má stále stopy červeného zbarvení a vlasy jsou spleteny do deseti tenkých dlouhých copánků. Tento tzv. Wildberger Mann byl nalezen v roce 1698 ve městě Wildberg (v zemském okrese Calw v Bádensku-Württembersku) a na základě stylistického ztvárnění je datován do třináctého století. Podobnou postavu známe
z Pitt-Rivers Museum v Oxfordu. Je to Kamenná baba z Jekatěrinoslavi (dnešní Dnipro na Ukrajině). Má také spletené o vlasy do copů, ale postrádá vousy, takže navzdory tomu, že nemá prsa, se bere jako zobrazení ženy.
V roce 487 byli merovejští králové Franků ještě stále vůdci svého lidu. V tomto roce Chlodovík v bitvě u Soissons porazil Syagria, posledního galsko-římského vůdce a převzal moc nad severní Galií. V určité době, tradičně se uvádí roku 496, ale možná to bylo až v roce 503, Chlodovík konvertoval ke katolickému křesťanství, aby získal pro své vojenské ambice podporu (katolické) Římské říše. V roce 496 porazil na jihovýchodě svého území Alemany a přenesl své hlavní město do Paříže. Pak s církevním požehnáním ovládl ariánské Góty. V roce 507 porazil v bitvě u Vouillé Alaricha II. a gótské území omezil na francouzské Pyreneje a Španělsko. V roce 534 zvítězil Chlodovík nad Burgundy, kteří se usadili v údolí Rhôny, a začlenil je do Francké říše. Před sto lety, v roce 436, byl tento kmen vytlačen z Pobaltí pustošícími Huny a při své migraci na západ se dostal až do města Worms. Exulanti, kteří se usadili v údolí Rhôny, dali této oblasti své jméno, ale po vítězství Chlodovíka jako národ přestali existovat. Přetrvaly však jejich písně. Příběh o boji mezi burgundským králem Gundaharem a hunským Attilou byl spolu s jinými historickými postavami připomínán v epické básni Nibelungenlied, která se stala základem Wagnerova operního cyklu Prsten Nibelungů. Písně Germánů, které tak rozrušovaly jednoho galsko-římského básníka žijícího v Toulouse, že si stěžoval na epiku návštěvníků, která ho opájí tak, že ho to odrazuje od skládání básní v hexametrech, nyní pomáhaly prostřednictvím velkolepých chansons de geste formovat nový francouzský jazyk.
Germánské uctívání božských předků žijících v jejich současném představiteli, králi, se proměnilo po pádu Merovejců na začátku osmého století v poslušnost pomazanému panovníkovi. Dědičný nárok na vládu získali poslední z Arnulfingů a pak členové karlovské dynastie, kteří byli při převzetí moci pomazáni svými biskupy. Význam tohoto aktu byl rozšířen při korunovaci Karla Velikého v roce 800. Tak jako ve východní církvi konstantinopolský patriarcha při korunovaci posvěcoval a prohlašoval nového císaře, i Karel Veliký podstoupil podobný obřad, který provedl římský papež. Během vánoční mše papež položil na jeho hlavu korunu, poklekl před ním a udělil mu staré tituly vítězných římských císařů imperator et augustus. Armáda Karla Velikého byla nyní ramenem římské církve, neocenitelným v jejích územních sporech s východní říší. Rovněž to znamenalo, že Karel Veliký už nebyl jen hlavou svého lidu nebo správcem území, jako byli anglosaští králové. Stal se vůdcem západního křesťanstva a jako takový mohl pořádat křižácké výpravy. Mýtus o Římské říši bojující na straně civilizace proti barbarství byl nyní podpořen mýtem Jedné pravé víry, která je totožná se záměry říše. To bylo později zneužito k ospravedlnění všemožných dobyvačných tažení. Normanské dobytí Anglie roku 1066 bylo částečně racionalizováno jako rozšíření římské církve na území částečně nezávislé církve anglické. Normanská invaze do Irska o sto let později se vydávala za předání křesťanské civilizace lidu, který byl „křesťanský jen podle jména, ale ve skutečnosti pohanský“. A křížové výpravy Franků proti pohanům ve východní Evropě, o nichž budeme podrobněji pojednávat v kapitole 9, se pokládaly za zcela samozřejmě ospravedlnitelnou kolonizaci lidu, jehož náboženství ho nepozvedalo ani na lidskou úroveň. Ale křižácké výpravy Karla Velikého byly jen slabým odvarem budoucího vývoje, který se začal rýsovat až po nástupu Otty I. na trůn v roce 936 a vytvoření Svaté říše římské.
V Británii mezitím trvalo více než stoleté období „duální víry“, v němž král Vatnsdæla z Východní Anglie (zemřel 625) měl „jeden oltář zasvěcený Kristu, a druhý zasvěcený démonům,“ a později byl pohřben ve velkolepé pohanské pohřební mohyle Sutton Hoo. Synoda ve Whitby v roce 663 sloučila britskou církev s římskou hierarchií, a nahradila tak irskou podobu církve, založené na jednotlivých poustevnících, potulných kazatelích, nezávislých biskupstvích a klášterních komunitách, která se do severní Británie dostala v šestém a sedmém století. Británie se tak najednou znovu stala součástí mezinárodního společenství a králové a biskupové podle toho prováděli svou mocenskou politiku. Když v roce 677 biskup Wilfrid z Yorku na své cestě do Říma, kde se chtěl odvolat proti nějakému rozhodnutí krále Ecgfritha z Northumbrie, ztroskotal na pobřeží Fríska, využil této příležitosti a začal kázat tamním obyvatelům. V tomto úsilí ho podpořil tehdejší majordomus franckého krále Pipin Arnulfingus a politické a církevní ambice se zase spojily v tažení proti pohanům. Pohanští Frísové byli paradoxně mezi prvními „Sasy“, kteří pronikli v pátém století do Británie. Nezlomnými pohany zůstávali i nadále. Postavili se na odpor, na Francích dobyli zpět město Utrecht a vyhnali nového biskupa. V roce 716 vedl pohanský král Rêdbod proti vetřelcům kampaň, ale v roce 719 se vrátil Wilfridův nástupce Bonifác a začal ničit pohanské svatyně a potlačovat pohanské učení. V roce 722 fríští náčelníci Detdic a Dierolf, „přestože se hlásili ke křesťanské víře, stále uctívali modly“ a v Hesensku a Duryňsku ve třicátých letech osmého století byla „víra i praxe konvertitů [ke křesťanství] do velké míry stále smíšená s pohanstvím“. Bonifác v dopise papeži Zachariášovi mluví dokonce o dvojí víře duchovních, kteří obětují pohanským bohům stejně jako Bohu křesťanskému.
Kvůli potlačení pohanských praktik, jako bylo věštění, užívání amuletů, zapalování nouzových ohňů a obětování jak starým pohanským božstvům, tak křesťanským světcům, kteří zaujali jejich místo, byly v Německu svolány různé církevní koncily. Ty však měly mnohem menší efekt, než církev zamýšlela, protože proti rušení pohanských zvyků přetrvával široký odpor. Například ve zprávě pro papeže Štěpána se uvádělo, že v roce 732 bylo na území Francké říše pohany vypáleno nebo zbouráno třicet kostelů.
Bonifác, nepochybně prokazujíc jednu službu oplátkou za jinou, roku 731 posvětil Pipina jako krále Franků, čímž sesadil dynastii Merovejců s jejími podivnými pohanskými zvyklostmi. Ale pohanská vzpoura následujícího roku, při níž bylo zničeno třicet kostelů, vedla k další obrodě pohanství a 5. června 754 pohané, odmítající konverzi v západním Frísku, zabili Bonifáce a padesát jeho kolegů. Mezitím však Frankové zaútočili na pohany v Sasku (viz výše) a v roce 785 křesťané zničili svatyně boha Forsetiho včetně té, která se nacházela na „Svatém ostrově“ – Helgolandu. Už to vypadalo, jako by náboženské konflikty v západní Evropě byly překonány. Ale na scéně se objevil nový hráč. Začala Doba Vikingů.
VIKINGOVÉ
Skandinávie nehrála v západní politice po tisíc let žádnou roli, protože předkové Gótů se plavili přes moře k řece Visle a postupovali dál ve směru na Krym. Norská, švédská, a dokonce i dánská společnost se stále zakládala na kmenových uskupeních a nevytvořila širší národní identitu. Převažovala v ní etika loupežení dobytka a klanových válek nad jakoukoli možností sociálního vzestupu v rámci statické sociální hierarchie. Na rozdíl od Irů, kteří měli podobnou sociální strukturu, ale kteří se pokládali za součást mezinárodního křesťanského společenství, si Skandinávci zachovávali představy, které byly v západní Evropě opuštěny už před staletími, a když tam dorazily jejich loupeživé tlupy, vpadaly jako podivní návštěvníci z jiného světa. Když Karel Veliký dobyl Frísko, zůstaly námořní cesty v Severním moři nechráněné (Frankové nebyli příliš dobří námořníci) a Norové a Dánové vyrazili hledat kořist. Jejich taktika a postupy se podobaly taktice a postupům Keltů, kteří zaplavili a drancovali území kolem Středozemního moře před tisíci lety, nebo germánských nájezdníků, kteří se odvážili o pět set let později překročit Rýn, aby uchvátili římsko-keltské otroky a koně. Ale na konci osmého století už většina Evropy na něco takového zapomněla a po nějakou dobu se nebyla schopna Vikingům bránit. Vina za jejich brutalitu byla svalována na jejich náboženství, nikoli na potřebu expanze a primitivní sociální organizaci, a obyvatelé severního pobřeží Evropy se třásli před nájezdy „pohanů“. Dokonce i moderní autoři zastávají názor, že Vikingové vedli neodůvodněnou válku proti křesťanství a neměli „žádný respekt k posvátnosti náboženských domů a k pacifismu jejich obyvatel“. Ale k tomu neměli žádný důvod. Kostely a kláštery byly plné bohaté kořisti, a jestliže se jejich komunity dostatečně nestaraly o jejich ochranu, proč by to měli dělat cizinci? Podle starobylých válečnických společností byl útok na božstva nepřítele útokem na nepřítele samotného. Gótové zničili v roce 250 před n. l. chrám Artemis v Efezu, Římané ničili posvátné háje vzdorujících kmenů a vzbouření Britonové spálili chrám zbožštělého Claudia v Colchesteru, aniž by se to pokládalo za nějak specifické náboženské útoky. Křesťané v osmém století a jejich moderní obhájci zapomněli na to, že jejich bůh nebyl bohem Vikingů, a že by proto neměl očekávat žádnou milost. Každá strana hraje podle stejných pravidel.
Někteří dřívější komentátoři tvrdili, že pro specificky náboženskou zatrpklost Vikingů by se dal najít určitý důvod…
Prudence Jonesová je spisovatelka a komentátorka pohanských tradic Evropy a souvisejících duchovních systémů. Začínala jako akademická filozofka v Cambridgi, později vyučovala tamtéž a na univerzitě v Albertě, kde se věnovala výzkumu antické a středověké logiky. Její zájem o vizionářský aspekt středověkého a starověkého myšlení vedl k řadě přednášek, článků, překladů a knih.
Nigel Campbell Pennick, autor publikující mj. o přírodní magii, venkovských lidových zvycích, keltském umění a runách. Píše o mořských druzích, je výtvarníkem a ilustrátorem, návrhářem a výrobcem vitráží a hudebníkem. Píše také o evropském umění a řemeslech, stavbách, krajině, zvycích, hrách a duchovních tradicích.
