Mnoho badatelů poukazuje na to, že to, co se v Pavlových listech obvykle překládá jako “víra v Krista”, by se přesněji mělo překládat jako “víra Krista”. Jde o víc než jen o drobnou úpravu v překladu. Znamená to, že se všichni účastníme cesty víry, kterou již prošel Ježíš. Jsme navždy neseni uvnitř “společné osobnosti”, kterou je pro Pavla vždy Kristus (pro začátek se podívejte na 1 Kor 12,12-31). To je zcela jiné chápání víry, než o jakém uvažuje většina křesťanů.
Většina křesťanů si myslí, že mít víru znamená “věřit v Ježíše”. Ale “mít podíl na Ježíšově víře” je mnohem bohatší pojem. Není to ani tak pozvání, jako spíše kosmické prohlášení o samotné podobě skutečnosti. Sám o sobě nevím, jak mít víru v Boha, ale jakmile víme, že Ježíš je společný zástupný symbol pro všechny, víme, že jsme již byli vzati na cestu skrze smrt a zpět do života. Jediné, co teď můžeme udělat, je plně si v sobě uvědomit to, co je objektivně pravdivé. Všichni se účastníme Ježíšovy cesty víry s různou mírou odporu a souhlasu.
*
Pamatujme, že je to Bůh v nás, kdo miluje Boha. My sami ve skutečnosti nevíme, jak Boha milovat. Je to Kristus v nás, kdo poznává Krista. Je to Duch svatý, jehož jsme chrámem (viz 1 Kor 3,16), kdo odpovídá na Ducha svatého. Podobný poznává podobného. Proto je každé pravé poznání vlastně poznáním (“znovupoznáním” neboli opětovným poznáním něčeho). Pouze do té míry, do jaké jsme se odevzdali Kristu a umožnili Kristu v nás dospět k plnosti, můžeme Krista milovat.
“Víra” není potvrzení víry, intelektuální přijetí Boha nebo přesvědčení, že určité doktríny jsou pravdivé či pravověrné (i když tyto věci mohou být dobré). Mnoho křesťanů však víru zúžilo právě na toto. Taková víra obvykle nemění naše srdce ani náš životní styl. Jsem přesvědčen, že velká část moderního ateismu je důsledkem takovéto opojné, ale neúčinné definice víry. Víru jsme definovali intelektuálně, takže lidé přišli s intelektuálními argumenty proti ní a pak řekli: “Nevěřím v Boha.”
Ježíšovo i Pavlovo pojetí víry se mnohem lépe pojímá jako základní důvěra nebo důvěra v to, že Bůh se stará o to, co se děje právě teď. To je zjevně vlastnost, kterou Ježíš plně představuje a kterou pak chválí u ostatních lidí.
Bůh odmítá být poznán intelektuálně. Boha lze milovat a poznávat pouze v aktu lásky, Boha lze zakoušet pouze ve společenství. Proto nám Ježíš “přikazuje”, abychom směřovali k lásce a plně v ní setrvávali. Láska je jako živý organismus, aktivní silové pole, o které se můžeme opřít, ze kterého můžeme čerpat a kterému můžeme dovolit, aby námi procházelo.
