Otec Richard popisuje duchovní disciplínu odpoutání jako praxi “puštění věcí, nechat je jít” (let go):
V lidech „větších než život“, s nimiž jsem se setkal, jsem vždy našel jednoho společného jmenovatele: v jistém smyslu všichni zemřeli dříve, než zemřeli – a proto jsou také větší než smrt! Zamysleme se nad tím, prosím. V určitém okamžiku byli přivedeni na okraj svých soukromých zdrojů a toto zhroucení, které jistě připomínalo smrt, je přivedlo k většímu životu. Prošli smrtí svých různých falešných já a vyšli na druhé straně s vědomím, že smrt jim už nemůže ublížit. Propadli se do Velké lásky a Velké svobody – kterou mnozí nazývají Bohem.
Po většinu historie se cesta skrze smrt do života vyučovala v posvátném prostoru a rituální formě, která tento proces objasňovala, destilovala a zkracovala. Dnes se mnoho lidí nenaučí, jak překonat svůj strach ze zmenšení, i když na ně hledí nebo je jemně vyzývá. Tato nedostatečná příprava na “přechod”, absence výcviku v práci se smutkem a v odpouštění a naše neschopnost svěřit se většímu životu přispěly k duchovní krizi naší kultury.
Každá velká spiritualita je o odpouštění. Místo toho jsme z ní udělali záležitost přijímání, dosahování, výkonu, vítězství a úspěchu. Pravá spiritualita odráží paradox samotného života. Učí nás odpoutat se i připoutat: odpoutat se od pomíjivého, abychom se mohli připoutat k podstatnému. Pokud však nezískáme dobrý výcvik v odpoutání, můžeme se upnout k nesprávným věcem, zejména k vlastnímu sebepojetí a jeho touze po bezpečí.
Pokaždé, když se naučím opustit to, co jsem považoval za nezbytné pro své vlastní štěstí, vždy se ocitnu na větším místě, ve větším prostoru, v hlubším spojení, ve větší radosti. Je mi líto, že vám to nemohu dokázat předem. Poznáme to až po tom, co se to stane. V mládí jsem četl všechny možné knihy v domnění, že když pochopím dobrou teologii, dobrou filozofii, dobrou psychologii, budu vědět, jak žít takzvaně dokonalý život, a ukáže mi to, jak otevřít dveře přede mnou. Nyní, v posledním období svého života, si uvědomuji, že to, co je přede mnou, je stále z velké části temnota – ale na tom už nezáleží. To proto, že mě ono „puštění“ naučilo, že se mohu ohlédnout zpět, ne dopředu, zpět na minulost svého života a mohu pravdivě říci: “Co jsem kdy ztratil tím, že jsem zemřel? Co jsem kdy ztratil ztrátou?” Znovu a znovu jsem padala vzhůru. Pádem jsem našel. Pádem jsem objevil a sám sebe v těchto pozdějších letech svého života stále překvapuji, že je to pravda.
