Žiji
v otevřenosti mysli,
že nevím dost
o ničem.
Bylo to krásné….
Jak tiše
a ne s nějakým zadáním z naší strany,
ani s malým náznakem porozumění,
je učiněno vše,
co je třeba učinit.
-Mary Oliverová
Je tu jedna silná podoba biblické modlitby, kterou křesťanská tradice téměř zcela přehlíží, možná proto, že se podobá spíše něčemu, co modlitbu předchází, než tomu, co obvykle za modlitbu vůbec považujeme. Nazvěme ji lamentací, nářkem či prací se zármutkem a téměř dokonale ji popisují výše uvedené verše Mary Oliverové.
Modlitba nářku je, když sedíme a promlouváme k Bohu i k sobě navzájem – zaražení, smutní a umlčení tragikou a absurditou lidských událostí. Je to vlastně možná ta nejupřímnější forma modlitby. Vyžaduje velkou důvěru a trpělivost … proto si myslím, že je to vlastně hluboká modlitba, ale většině z nás nikdo neřekl, že bychom si mohli, nebo dokonce měli “stěžovat” Bohu. Mám podezření, že si musíme stěžovat jako Job, Judita a Jeremiáš, jinak ani nevíme, za co se modlit – nebo jak se modlit. Nebo netrpíme nutnou bolestí tohoto světa, nutným smutkem lidského bytí.
Asi třetina žalmů jsou žalmy “nářků”, které se však v katolické a protestantské liturgii používají nejméně. Domníváme se, že snad vyjadřují hříšný hněv nebo negativismus, zatímco smutek a ztráta jsou ve skutečnosti něco zcela jiného. Myslíme si, že nás činí slabými, bezmocnými a zranitelnými, a to většina z nás nechce. Myslíme si, že snad ukazují nedostatek víry, zatímco jsou pravděpodobně vrcholem víry. Proto se rychle uchylujeme k chvále a díkůvzdání, i když jde často o nepoctivé emoce. Zapomínáme, že Ježíš označil pláč za “požehnaný” stav (Mt 5,4). Zapomínáme, že jen jedna kniha Bible je pojmenována podle nějaké emoce: Jeremiášova kniha “Pláč”.
