Proč šamanismus? - nakladatelství Lukáš a syn

V připravované knize Svět šamanismu: Nový pohled na starodávnou tradici nabízí Roger Walsh jedinečný vhled do světa šamanismu. Tato kniha překlenuje historii a současnost, propojuje tradiční šamanské praktiky s moderními psychologickými poznatky a odhaluje význam šamanismu pro současného člověka. (vyjde v lednu 2024)

Kdo je hrdina? Životní cíle a peripetie

Pouze pokud si uvědomíme, že jediné, na čem záleží, je věčnost, vyhneme se tomu, abychom zaměřovali svou pozornost na nedůležité cíle a naprosté zbytečnosti.
– Carl Jung

Šamani stojí na počátků dlouhé řady lidí, kteří v minulosti žili, milovali a v něčem vynikali takovým způsobem, že k nim obyčejní smrtelníci vzhlíželi s úctou nebo závistí, popřípadě s obojím. Jsou to hrdinové lidské rasy – léčitelé, pomocníci, svatí a mudrcové, kteří ukazovali, co všechno je v lidských silách. Jejich životní příběhy žijí dál v písních, legendách a mýtech. Obyčejní smrtelníci si nad nimi lámali hlavu a zůstávali v úžasu, ctili je i uctívali a často nabývali přesvědčení, že musejí být něco víc než pouzí smrtelníci, i když hrdinové sami o sobě nikdy nic takového netvrdili.

„Jsi Bůh?“ zeptali se Buddhy. „Ne,“ odpověděl.
„Tak jsi anděl?“ „Ne.“
„Tak co jsi?“
Buddha odvětil: „Jsem probuzený.“

Máme nyní záznamy o hrdinech z různých míst i časů a můžeme proto najít styčné body jejich životů. Mytolog Joseph Campbell se přesně tomuto věnoval v knize Tisíc tváří hrdiny. Campbell pojmenoval určité životní fáze a motivy a sestavil z nich „cestu hrdiny“. I když jsou zde rozdíly vzniklé různými kulturami a historickými etapami, typy hrdinů, základní kontury a krize vykazují podobnosti.
Šamani by mohli být našimi nejstaršími hrdiny, protože jednotlivé etapy jejich životní cesty – jejich výzvy, výcvik i triumfy – hrdinská témata obsahují. Pojďme se proto vrátit v čase a prozkoumat společné charakteristiky největších hrdinů lidské historie, a to hrdinů z různých kultur i století. Z ptačí perspektivy uvidíme cíle, trénink, zkoušky i pasti, které jsou pro všechny shodné, a stejně tak prvky, které se týkají výlučně šamanů.

TYPY HRDINŮ

Nejprve se ale musíme podívat na schéma Josepha Campbella. Toto schéma, jakkoliv geniální, totiž nerozlišuje mezi jednotlivými typy hrdinů správně. Campbell posbíral nejrůznější prameny (legendy, mýty, životopisy) o všech možných typech hrdinů – tj. o válečnících, léčitelích, svatých a bozích – a vybral z nich dobrodružství a životní etapy, kterými procházeli všichni hrdinové. Campbellova genialita tkví v jeho schopnosti najít styčné body v rozličnostech, najít společnou dějovou linku, která se těmito životy vine, a sjednotit vše do jednoho epického příběhu.
Toto velkolepé sjednocení ale není zadarmo. Cenou, kterou za něj zaplatil, je, že se zastřely rozdíly. Životní cesty světce i bojovníka mohou obsahovat podobnosti, ale jsou zde i velké rozdíly a Campbell má sklon všechny tyto cesty povznést na stejnou transcendentální úroveň.
Campbell nám poskytl skvělou horizontální mapu, která zachycuje rozvoj a životní etapy univerzálního hrdiny složeného z mnoha. K tomu můžeme přidat vertikální mapu jednotlivých úrovní, na kterých se každý člověk protlouká životem. Vertikální mapa nám umožňuje rozlišit mezi různými typy hrdinů, odlišit světce od válečníků a mudrce od těch, kteří bažili po moci. Získáme tak schéma, které nám odkryje univerzální principy – stádia, která jsou všem hrdinům společná – a zároveň nám dovolí prozkoumat i odlišnosti – různé typy a úrovně životních cílů a strategií a různé typy hrdinů. Různé typy hrdinů ilustrují různé typy strategií. Musíme tedy prozkoumat různé typy her, které lidé obecně, a hrdinové obzvlášť, v životě hrají, a to nám umožní určit, k jakému typu hrdinů ten který šaman patří.
Slovo „hra“ je trochu zavádějící, protože se jím často označuje něco jednoduchého a bezúčelného. Tím slovem ale můžeme označovat i něco mnohem důležitějšího, konkrétně volbu vystavit se smysluplným výzvám, které prověří naše schopnosti, zatímco míříme ke splnění pro nás důležitých cílů. V tomto významu slovo „hra“ budeme používat i my.
Bez smysluplných her budeme skomírat v moři nudy a nedostatku smyslu. Ve své knize Hlavní hra Robert DeRopp píše: „To, co lidé skutečně od života chtějí, není bohatství, pohodlí a úcta, ale jsou to hry, které stojí za to hrát.“ Proto radí: „Více než cokoliv jiného hledejte hru, kterou stojí za to hrát… A když ji najdete, hrajte ji ze všech sil, jako by na tom záviselo vaše zdraví i příčetnost (protože ony na tom opravdu závisejí).“
Ale jsou hry a hry. Některé jsou konstruktivní a jiné jsou naprosto destruktivní pro jedince i společnost, bez ohledu na to, jak je jejich hraní zpočátku uspokojivé. Robert DeRopp nabízí pronikavou analýzu různých her a upozorňuje, že

životní hry odrážejí životní cíle a hry, které si lidé vybírají, ukazují nejen, k jakému typu lidé patří, ale také na jaké úrovni vnitřního vývoje se nacházejí… Životní hry můžeme rozdělit na „objektové“ hry a „meta“ hry. Objektové hry jsou hry zaměřené na získání hmotných statků, zejména peněz a věcí, které se dají za peníze koupit. Metahry se hrají pro nehmotné věci, jako je vědění nebo „spása duše“.

Objektové hry cílí na konkrétní věci, zejména na „hmotnou čtyřku“ – peníze, moc, sex a postavení. Na druhou stranu meta hry jsou nenápadnější a cílí na nehmatatelné věci jako pravda, krása a vědění.
Do čela těchto metaher umístil DeRopp Hlavní hru – cestu za osvícením, spásou a probuzením. Tuto hru hráli mudrcové napříč kulturami a stoletími. Tato hra nemá za cíl prozkoumat a ovládnout vnější svět, ale zaměřuje se na vnitřní svět lidské mysli a vědomí. Jejím hlavním cílem není nic menšího než poznat svou pravou podstatu a splynout s ní a najít potěšení v největším ze všech objevů: že lidská podstata je nerozlučně propojena se samotným Božstvím.
Různé tradice to formulují různě, ale podstata sdělení zcela zřejmě zůstává stejná. Ve velkých monoteistických náboženstvích zaznívá:

Království nebeské je ve vás samých. (Ježíš, křesťanství)
Ti kdož znají sami sebe, znají i svého Pána. (Mohamed, islám)
On je ve všem a vše je v Něm. (judaismus)

O celá staletí dříve podobné věci říkali i čínští duchovní praktikující:

Ti, kdož znají zcela a úplně svou podstatu, znají nebe. (Mencius, konfucianismus)280
V hlubinách duše člověk vidí Božství, vidí Jeho. (Čínská Kniha proměn)

Indická tradice nabízí stejný dar v podobě pochopení že

Atman [individuální vědomí] a Brahman [univerzální vědomí] jsou jedním. (hinduismus)
Pohleď do svého nitra, ty jsi Buddha. (buddhismus)

Zde se ale vynořuje do očí bijící otázka: Proč většina z nás prožije život v náměsíčném stavu, aniž bychom si všimli své pravé podstaty? DeRopp vysvětluje, že základní myšlenka, která je společná všem velkým náboženstvím je, že

člověk jako by neustále spal. Žije ve světě snů a bludů, které ho odstřihly od univerzálního vědomí a… plazí se jen v úzké skořápce vlastního ega. Aby se z té úzké skořápky vymanil a znovu se spojil s univerzálním vědomím, aby se dostal ven ze tmy egocentrické iluze na světlo stavu bez ega, to je ten pravý cíl Náboženské hry tak, jak ji viděli velcí učitelé – Ježíš, Gautama, Krišna, Mahavira, Lao-c’ a platonik Sokrates.

Toto vynoření se, znovushledání se a osvícení, to jsou cíle Hlavní hry. Ovšem ačkoliv se to objevovalo po staletí v učení mudrců všech tradic, stále to zůstává nepochopeno a jak poznamenává DeRoppe:

Je to stále tou nejobtížnější hrou a v naší společnosti je jen hrstka lidí, kteří tuto hru hrají. Současný člověk je natolik hypnotizován leskem svých vlastních hraček, že se svým vnitřním světem udržuje jen velmi malý kontakt a zaměřuje se na vnější svět. Hlavní hra se ale celá odehrává ve vnitřním světě, na tom rozlehlém a složitém území, o kterém lidé vědí jen velmi málo. Cílem hry je skutečné probuzení a plné rozvinutí schopností, které v člověku dřímou. Tuto hru mohou hrát jen lidé, kteří díky pozorování ostatních lidí a sebe samých dospěli k jistému závěru, konkrétně k tomu, že obvyklý stav lidského vědomí, takzvané bdělé vědomí, není nejvyšší stupeň vědomí, kterého je člověk schopen. Tento stupeň vědomí je naopak tak vzdálen probuzení, že mu klidně můžeme říkat stav náměsíčnosti nebo „bdělý spánek“.

Toto je tedy Hlavní hra, pravděpodobně ta nejdůležitější a zároveň nejméně pochopená hra ze všech. Jak to souvisí se šamanismem? Nabízím zde myšlenku, že ti nejlepší ze šamanů byli nejpůvodnější průkopníci hraní Hlavní hry. Jinými slovy by se dalo říci, že šamani hráli Hlavní hru v takové šířce a hloubce, jak jim to dovolovala jejich doba a kultura, do které patřili. Byli první, kdo systematicky prozkoumával a kultivoval svůj vnitřní svět a kdo používal svůj vhled a představivost pro dobro svého lidu.
Když říkám, že šamani byli jedni z prvních hráčů Hlavní hry, nechci tím říci, jako někteří jiní lidé, že jejich techniky, zkušenosti a stavy vědomí byly shodné s těmi, které užívali a zažívali světci a mudrcové o tisíce let později. Ne, Hlavní hra se během tisíciletí vyvinula a také zažehla, ovlivnila a odrážela vývoj lidského vědomí.
Později se podíváme na to, jak se tato hra vyvíjela. Zatím se spokojíme s tvrzením, že někteří z prvních šamanů byli, jak to formuloval Ken Wilber, „praví Hrdinové své doby a jejich individuální a odvážné výpravy do transcendence mohly velmi výrazně ovlivnit evoluci vědomí jako takového.“
Vycházíme-li z toho, že ti nejlepší šamani byli a jsou hráči Hlavní hry, můžeme si nyní porovnat, co mají společného prvky této hry a způsoby, jimiž se tato hra hraje, s jednotlivými etapami hrdinské cesty. Campbellova kniha Tisíc tváří hrdiny sleduje vývoj hrdiny složeného ze všech jeho podob: válečníka, vladaře, milence a také hráče Hlavní hry, šamana, světce či mudrce. Vzhledem k tomu, že nás zajímá ta druhá skupina, bude tento popis se vší úctou a vděkem vycházet z Campbellovy práce, ale bude se od ní také v několika ohledech lišit.
Hlavní hra obvykle probíhá v pěti hlavních etapách. Jsou to: