Stejně jako árijské mytologie – hinduistická, řecko-římská a severská – i hyperborejský šamanismus, ke kterému patří rozmanitá, ale zároveň i homogenní tradice severoamerických indiánů, svědčí o posvátné interpretaci panenské Přírody.
Ukázka z knihy Opeřené slunce:
od Frithjofa Schuona
Velký obětní tanec severoamerických kočovných indiánů, který je zasvěcen Sluneční Síle, dříve obsahoval i jiné podružné obřady, které se značně lišily podle kmene. Do těchto obřadů vstupovaly různé mytologické prvky až do té míry, že v některých případech hrálo slunce roli téměř druhotnou. Ale tato komplexnost, normální ve fragmentovaném a pohyblivém světě indiánů, nenarušovala svou povahou fundamentální obsah rituálního obřadu. Jeho obsah ve skutečnosti přežil všechny politické a náboženské zvraty, které indiáni museli strpět od začátku 19. století.
Ve své podstatě má Tanec slunce dva významy: jeden vnější a jeden vnitřní. Ten vnější se mění a ten vnitřní zůstává stejný. Víceméně vnějším záměrem tance může být osobní slib nebo prosperita kmene nebo, ještě hlouběji – například u Šajenů – přání obnovy pro celé stvoření. Vnitřní neměnný záměr je sjednotit se se Sluneční Sílou, vytvořit spojení mezi Sluncem a srdcem – zkrátka realizovat paprsek, který připoutává zemi k Nebi, nebo znovu realizovat tento paprsek, který existoval, ale je ztracen. Tato čistě „pontifikální“ (ponti-fex) činnost je založena na rovnosti „srdce-Slunce“: slunce je Srdcem makrokosmu, lidské srdce je sluncem mikrokosmu, kterým jsme my sami. Viditelné slunce je jen stopa Božského Slunce, ale tato stopa, protože je reálná, je účinná a umožňuje fungování „analogické magie“.
Ústředním prvkem obřadu je strom, obraz kosmické osy, který spojuje zemi s Nebem. Strom je přítomnost – samozřejmě vertikální – nebeských výšin nad pozemskou rovinou, což umožňuje obětní i kontemplativní kontakt se Sluneční mocí. K tomuto Stromu, rituálně vybranému, pokácenému a vztyčenému, se za starých časů připoutávali tanečníci pomocí řemenů upevněných za kůži na hrudi. V dnešní době se vždy dodržuje už jen jeden prvek oběti – půst trvající nepřerušeně po celou dobu trvání tance (asi tři nebo čtyři dny), který symbolicky a kvalitativně dostačuje, když si uvědomíme, že tanečníci při provádění předepsaných pohybů po celé hodiny a v příšerném vedru nesmí ani pít.
Předepsané pohyby jsou vlastně chůze od centrálního stromu k obvodu arény, která je přikryta větvemi. Tanec tak lze přirovnat ke dvěma fázím dechu nebo bušení srdce, celá posvátná aréna se stromem uprostřed je jako obrovské srdce, jehož životní fáze představuje pohyb tanečníků sem a tam, a tato symbolika je zintenzivněna bubnováním a zpěvem, který svou monotónní melodií připomíná vlny oceánu. Tanečníci získávají svou sílu ze středu – jejich odstředivý pohyb odpovídá fázi expanze – asimilace nebo vyzařování – duchovní síly přítomné ve stromu.
Je trochu s podivem, jak taková touha po duchovní realizaci souzní s dobrodružným a bojovným způsobem života a s výslednou drsností způsobů. Musíme chápat, že pro indiány je život „tím, čím je“, což znamená, že je utkán z věcí a událostí, forem a osudů, kterých se vnější člověk účastní, vykonává je a podstupuje podle zákonů Přírody, ale vnitřní člověk je na nich nezávislý, překračuje je a jistým způsobem je ovládá. Je v tom plodná kombinace uctívání neosobní Přírody a potvrzení duchovní a hrdinské osobnosti a zde leží základy indiánského stoicismu, který je morálním vyjádřením tohoto zdánlivého rozporu.
Posvátný tanečník se drobnými kroky přibližuje k centrálnímu stromu a zase se od něj oddaluje, aniž by se k němu kdy otočil zády. Oběma rukama mává orlími pery a zároveň do stejného rytmu píská na píšťalku z orlí kosti, kterou drží v ústech. Pronikavý a žalostný zvuk píšťalky je vlastně modlitbou či invokací a připomíná křik orla letícího nekonečným osamělým prostorem ke slunci. Tanec doprovází zpěv skupiny mužů usazených kolem obrovského bubnu, do kterého energicky a rychle bubnují, a tak zdůrazňují mužnou povahu svého zpěvu – je to píseň vítězství a současně i nostalgie, vítězství nad zemí a nostalgie po Nebi. Při východu slunce se koná zvláštní rituál: tanečníci se obrátí obličejem k vycházejícímu slunci a zpěvem jej pozdraví, s oběma rukama nataženýma směrem k němu, aby byli požehnáni „Sluneční silou“.
V průběhu tance je centrální strom zdrojem požehnání – indiáni se jej chodí dotknout a pak si hladí obličej i celé tělo, nebo se jej drží a zároveň se modlí k Velkému Duchu, někdy dochází k uzdravování, prosby jsou vyslyšeny a ochrana zaručena. Občas dochází k mimořádným událostem různého charakteru, někdy k vizím, ale především lze v blízkosti centrálního stromu cítit jistý chlad, který svědčí o přítomnosti blahodárné síly.
Myšlenka „síly“ je pro indiány zcela zásadní. Vesmír je protkán nitkami síly vyzařujícími z jednoho totožného Zdroje Síly, který je základem všeho a všudypřítomný, současně neosobní i osobní. Pro indiány je duchovní člověk spojen s Vesmírem či Velkým Duchem kosmickou silou, která jej proniká, očišťuje, transformuje a chrání, je současně veleknězem, hrdinou a mágem, kolem něj se tyto síly projevují prostřednictvím duchů, zvířat a přírodních jevů.
Tanec slunce má být trvalým vnitřním stavem – dochází v něm k nepopiratelnému kontaktu s Posvátným Světlem, a v srdci tak zůstává nesmazatelná stopa. Světská bariéra mezi obyčejným vědomím a Imanentním Sluncem mizí a člověk poté už žije pod jiným znamením a v jiné dimenzi.
Tanec slunce se koná jednou ročně v létě, ale má svůj odraz nebo prodloužení v obřadech Posvátné dýmky, které se provádějí na památku Tance slunce při každém úplňku. Tyto obřady obsahují spolu s používáním píšťalky z orlí kosti, modlitby adresované čtyřem stranám prostoru a pak Velkému Duchu, který tyto čtyři směry v sobě obsahuje a zároveň i vytváří. Symbolem této metafyzické skutečnosti, jak už jsme se zmínili, je kříž vepsaný do kruhu. Pozemský kříž – se severojižní a východozápadní osou – a nebeským kruhem. Na konci ramen se horizontální kříž dotýká nebe a jeho střed se také dotýká nebe prostřednictvím osy země-zenit, která je přesně tím, co představuje strom v Tanci slunce.
Tato symbolika evokuje další posvátný obraz – obraz opeřeného Slunce, který bývá na bizoních kůžích používaných jako pláště a občas jako pozadí pro obřady. Slunce se skládá ze soustředných kruhů vytvořených z orlích per. Výsledný dojem je obzvláště působivý, jelikož symbol okamžitě vyjadřuje střed, vyzařování, sílu a majestát. Tato symbióza mezi sluncem a orlem, kterou lze najít i v opěvovaných čelenkách z per, jež dříve nosili náčelníci a velcí bojovníci, nás vrací k symbolice Tance slunce: zde se člověk duchovně mění v orla mířícího k nebi, a ztotožňuje se tak s paprsky Božského Slunce.
Frithjof Schuon
Schuon se narodil v roce 1907 ve švýcarské Basileji německým rodičům. V mládí odešel do Paříže, kde několik let studoval a poté podnikl řadu cest do severní Afriky, na Blízký východ a do Indie, aby navázal kontakt s duchovními autoritami a stal se svědkem tradičních kultur. Po druhé světové válce přijal pozvání k cestě na americký Západ, kde několik měsíců žil mezi indiány z planin, o které se vždy hluboce zajímal. Protože Schuon získal vzdělání ve Francii, napsal všechna svá významná díla ve francouzštině, která začala vycházet v anglickém překladu v roce 1953. O jeho první knize Transcendentní jednota náboženství (The Transcendent Unity of Religions, London, Faber & Faber) napsal T. S. Eliot: „Nesetkal jsem se s působivějším dílem v oblasti srovnávacího studia orientálních a západních náboženství.” V roce 1925 se Schuon stal jedním z nejvýznamnějších představitelů náboženské vědy v Evropě.
Tradicionalistickou či „perennialistickou” perspektivu začali na Západě vyslovovat na počátku dvacátého století francouzský filozof René Guénon a orientalista a harvardský profesor Ananda Coomaraswamy. V zásadě je toto učení Sanatana Dharma – „věčné náboženství” – hinduistických védántistů. Na Západě ji formuloval zejména Platón, v křesťanském světě Meister Eckhart a najdeme ji také v islámu u súfismu. Každé náboženství má kromě doslovného významu také esoterický rozměr, který je podstatný, prvotní a univerzální. Tato intelektuální univerzálnost je jedním z charakteristických znaků Schuonových děl a dává vzniknout mnoha fascinujícím poznatkům nejen o různých duchovních tradicích, ale také o historii, vědě a umění.
Dominantní téma či princip Schuonových spisů předznamenalo jeho rané setkání s černošským marabutem, který doprovázel některé členy své senegalské vesnice do Švýcarska, aby jim předvedl jejich kulturu. Když s ním mladý Schuon hovořil, ctihodný stařec nakreslil na zem kruh s poloměry a vysvětlil: „Bůh je uprostřed, všechny cesty vedou k němu.”
