Kniha se zabývá osobností a dílem sochaře a restaurátora jáhna Karla Stádníka. Analyzuje podrobně nejen jeho dílo, ale také pohnutky, které jej vedly k tomu, že se věnoval celý život převážně sakrálnímu umění. Vyzdvižena jsou díla, jako je např. sousoší sv. Anežky v pražské katedrále, křížová cesta v olomoucké katedrále, socha sv. Patrika pro Glen Cove v USA, reliéf sv. Vojtěcha pro papeže Jana Pavla II., neobvyklá křížová cesta na Lhotce či restaurátorské počiny, jež ho proslavily v zahraničí – restaurování oltáře Monogramisty IP v Týnském chrámu, Braunových soch v kostele sv. Klimenta či Brokoffových v kostele sv. Havla. Najdeme zde nejen podrobný přehled jeho sochařských děl s informací o tom, jak vznikala, ale také seznamy restaurátorských prací včetně vybraných restaurátorských zpráv, dále přehledy výstav u nás i v zahraničí. Kniha je doplněna množstvím unikátního, dosud nezveřejněného textového i obrazového materiálu.
Ukázka z knihy Jany Budínové
Sochař a restaurátor Karel Stádník
Dílo, vzpomínky, dokumentace:
KOSTEL PANNY MARIE KRÁLOVNY MÍRU NA LHOTCE
Kostel Panny Marie Královny míru na Lhotce je jedním z 12 kostelů které měly být vystavěny na pražských předměstích na počest Panny Marie Immaculaty, jejíž socha od Jana Jiřího Bendla i se sloupem, stojícím na Staroměstském náměstí od roku 1650, byla svržena v listopadu 1918. Kostelů mělo být 12, stejně jako hvězdiček, které měla socha Panny Marie kolem hlavy. Tuto myšlenku biskupa Antonína Podlahy podporoval jak pražský arcibiskup František Kordač, tak jeho nástupce kardinál Kašpar. V roce 1935 vznikl na Lhotce Spolek pro udržování římskokatolických bohoslužeb a výstavbu kaple, který se kromě jiného soustředil na sběr finančních prostředků, pomocí kterých by bylo možno záměr postavit kostel na Lhotce realizovat.
Kostel byl postaven v roce 1937 za pouhých 6 měsíců podle návrhu architekta V. Svobody s myšlenkou, že bude zasvěcen Panně Marii Královně míru na počest stržené sochy, která kdysi byla vztyčena Staroměstskými jako projev vděčnosti Bohu a Panně Marii za ukončení třicetileté války a za mír. To se také stalo 7. listopadu téhož roku a na hlavní oltář byla umístěna socha Panny Marie, již zhotovil podle modelu akademického sochaře Břetislava Bendy řezbář Bohuslav Bek. Model sochy Panny Marie o výšce 73 cm stával od roku 1936 v prozatímní kapli a vznikl na základě dobových fotografií a zachovaných zbytků svržené sochy uložených v pražském lapidáriu.
V době „Pražského jara“ v roce 1968 se za P. Rudolfa, který v kostele působil od roku 1967, začala uskutečňovat proměna kostela v duchu II. vatikánského koncilu. Interiér byl zrekonstruován architektem Václavem Dvořákem, který se inspiroval Le Corbusierovým poutním mariánským kostelem z Ronchamp ve Francii a v roce 1973 navrhl také pro lhotecký kostel nový oltářní stůl. Do bílé architektonické plastiky za oltářem, která evokuje volně stylizované velké písmeno M (iniciála Panny Marie) byl zasazen svatostánek. Celek hlavního oltáře, připomínající vybombardovanou gotickou katedrálu v Coventry, dotvořila replika mariánského sloupu, na němž stojí výše zmíněná socha Panny Marie, patronky kostela.
Za ní doslova září sedm velkých oken s barevnými vitrážemi. Představují chrám Matky Boží před Týnem, v jehož blízkosti stával od roku 1650 mariánský sloup, dále patrona české země svatého Václava a tehdy ještě blahoslavenou Anežku. Na stěny, upravené kontrastně hrubozrnnou a jemnozrnnou bílou omítkou, byla postupně instalována nová křížová cesta od akademického sochaře Karla Stádníka.
O křížové cestě v kostele Panny Marie Královny Míru, snad nejznámějším a nejslavnějším díle Karla Stádníka, toho bylo již mnoho napsáno, nahráno a natočeno. Je však potřeba některá fakta kolem ní a jejího vzniku uvést na pravou míru a doplnit tak celý obraz tohoto jedinečného díla. Mnoho nechybělo a tento unikát by visel možná na Velehradě či na jiném významném místě. Ale protože v době jejího vzniku se psal rok 1973, který byl stejně jako roky před i po něm rokem hluboké totality, dopadlo vše jinak.
Pojďme na začátek. První svoji křížovou cestu Karel Stádník vytvořil už v roce 1964 a byla umístěna v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech. Další křížová cesta – tzv. malá – visí v kostele sv. Anežky České na Spořilově a má četné kopie u nás i v zahraničí. V roce 1976 byl Karel Stádník vyzván, aby vytvořil k příležitosti 200. výročí povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství (1777–1977) křížovou cestu pro katedrálu sv. Václava v Olomouci. Tato tzv. velká křížová cesta má rovněž několik kopií u nás a jednu v zahraničí. I přes složitou dobu se uvažovalo a hovořilo o tom, že by sochař měl vytvořit také křížovou cestu pro Velehrad. Karel Stádník si byl místo prohlédnout při zpáteční cestě z Olomouce do Prahy a zastavil se u hrobu arcibiskupa Cyrila Stojana, k jehož výročí měla být druhá křížová cesta vytvořena. Ve vlaku pak přemýšlel o tom, že se tam žádná z jeho křížových cest, které doposud vytvořil, nehodí. Že by toto místo chtělo něco zvláštního. A nápad byl na světě. Jednotlivá zastavení křížové cesty nebudou představovat utrpení Krista, ale tragédii a utrpení konkrétního člověka či celého lidstva, zasazené do konkrétního historického rámce. Budou vytvořeny jako monumentální kolorované reliéfy s množstvím postav, občas z nich vystupujících a často doplněné architekturou. Tak se můžeme na této křížové cestě setkat s Johankou z Arcu, s Matkou Terezou, s Maxmiliánem Kolbem, ale i s dítětem, které zemřelo z nedostatku lásky, nebo s otroky přikovanými k lodi. Jiná zastavení připomínají skutečné události, při kterých lidstvo selhalo – výbuch jaderné bomby v Hirošimě, ničivé výsledky jakékoliv války, představené zde draze zaplaceným Wellingtonovým vítězstvím.
K několika příběhům si Karel Stádník udělal poznámky ještě ve vlaku a brzy po návratu domů dvě zastavení hned vymodeloval – Veroničinu roušku a Setkání Ježíše Krista s matkou. Nápad celého cyklu vznikl zcela spontánně, jak už to u geniálních umělců bývá, ač nebylo jisté, zda vůbec, popřípadě kde bude toto dílo umístěno. K dalším zastavením sbíral postupně materiály a náměty jednotlivých zastavení rozebíral s e svým přítelem Petrem Piťhou, který do rodiny sochaře každý týden docházel na návštěvu. Téměř po čtyřiceti letech od vzniku lhotecké křížové cesty Petr Piťha vzpomíná: „Nevím přesně rok, Karel se vrátil po nějakém jednání v Olomouci a řekl mi, že cestou zpátky mu vyvstal takový nápad ukázat, jak Kristovo utrpení dále probíhá v dějinách lidstva. A že by chtěl, aby se to ztvárnilo jako křížová cesta a požádal mě, abych udělal scénář té cesty, o které měl jakési drobné představy, jako např. že jedno zastavení by se mělo týkat pátera Kolbeho, ale bylo jich víc, chtěl ztvárnit matku Terezu, uvažoval o některých hrůzách válečných…
Já jsem to vypracoval s takovým, bych řekl, velkým vnitřním logickým lešením, které ovšem nebylo vidět, ale tím to dílo dostalo racionální řád. Ono lešení spočívalo především v tom, že tam byl promyšlený kontrapunkt těch řekněme obrazů feminálních a maskulinních, zároveň si korespondovaly motivy obrazů, které byly umístěny na dvou stěnách kostela proti sobě.
Když jsme se na tomhle s Karlem shodli, on začal pracovat na návrzích těch zastavení a já jsem zároveň s tím psal verbální křížovou cestu na toto téma. Ta práce byla neobyčejně zajímavá v tom, že jsme ji opravdu dělali společně a že se stávalo, že ten text, který já jsem napsal k určitému zastavení, ovlivnil a dokonce pozměnil to někdy rozdělané už umělecké ztvárnění, naopak já, když on byl o něco napřed v tom zastavení, jsem poupravil text… Celá ta záležitost byla ohromně strhující zážitek, ale z hlediska teorie umění to myslím je neobvyklý případ, kdy nositel té umělecké intuice a nositel toho racionálního vidění daného problému spolu diskutují. Myslím, že tím vznikalo dílo velké hodnoty.
Hovořili jsme samozřejmě o tom, jak by se to dalo využít a docela vážně jsme uvažovali o tom, že ideálním řešením by bylo umístění v nějakém zrušeném lomu s tím, že ty skulptury by byly v lomu, možná zčásti vytesané v tom kameni, co tam je. Z oválného prostoru před lomem, jak to ve zrušených lomech bývá, by mohl být jakýsi amfiteátr, v kterém by se postupně nasvěcovala jednotlivá zastavení a četl by se text, takže by to mělo svým způsobem charakter pašijových her. Tohle jsme dost promýšleli, Karel to bral smrtelně vážně, já jsem byl zdrženlivější, ale rád jsem do těch hovorů vstupoval, protože to zase podporovalo celé dílo a jeho vznik.
V době, kdy ve skutečné velikosti si tak jako na zkoušku, už ne jenom v hlíně, ale i v určité barevnosti udělal zastavení o té matce Tereze, navštívil ho páter Rudolf, který chtěl něco opravit. Ve chvíli, kdy uviděl tento reliéf, tak prohlásil: „To chci!“ A protože to byl člověk soustavný a vynikající organizátor, řekl, že by se samozřejmě postaral o realizaci, že na to sežene peníze a že to chce mít v kostele na Lhotce, kde byl teprve krátce. Pak bylo zapotřebí celý ten prostor kostela nějakým způsobem upravit, aby se to tam dalo pověsit. A za druhé bylo zapotřebí domyslet rozmístění těch skulptur. Tady se páter Rudolf moc neangažoval, ale bylo dobře, že si v té době výrazně oblíbil jednoho architekta, na kterého dal, byl to Václav Dvořák, který když řekl, uděláme to takhle, bylo to vyřešené… Když se dělaly finální reliéfy, začal P. Rudolf do celé akce nepředstavitelně vstupovat a vynutil si dokonce změnu jednoho zastavení (6.), čímž vážně poškodil celou logickou stavbu. Ale protože Karel Stádník byl člověk laskavý a chtěl mu vyjít vstříc, tak jsem to nějakým způsobem i v tom textu překlenul a dneska si toho kromě velmi zkušeného analytika nikdo nevšimne…“
Celý text, který vznikal v tomto zajímavém tvůrčím procesu, Petr Piťha nabídl P. Rudolfovi při příležitosti slavnostní mše k zavěšení všech 14 reliéfů nové křížové cesty. P. Rudolf text nejenže nepřijal, ale ohradil se dosti neurvalým způsobem, co má někdo psát nějakou interpretaci, když ta jeho už je dávno „Hotová“, a tak se bude používat. Tato reakce byla zřejmě už předzvěstí jeho choroby. Karel Stádník a Petr Piťha si byli vědomi toho, že skulptury asi politicky nenarazí, ale text by mohl narazit, a tak se domluvili, že v případném textu k zastavením se nechá nějaká jedna věta na vysvětlení, a když na Lhotku budou za lidmi chodit, můžou si při ústním výkladu dovolit leccos. Tím to pro ně jako by skončilo.
Jenže pak nastaly nepříjemnosti nejrůznějšího druhu, když P. Rudolf v jakémsi bludu začal považovat celou křížovou cestu za své dílo a od toho se odvíjely velké podivnosti ohledně autorského práva. Zřejmě si myslel, že když za skulptury zaplatil, jsou majetkem kostela a neuvědomil si, že autorská práva jsou něco jiného a dostal se tak do rozporu i s tvůrcem této křížové cesty a jeho rodinou. Tento kněz vykonal mnoho nejen pro svoji farnost, byl také jistě velmi statečný, když si v těžké době totality, tzv. „normalizace“, kdy se jej komunistický režim snažil co nejvíce izolovat od společnosti lidí kvůli jeho aktivitám v období „pražského jara“, dovolil toto dílo vystavit. Páter Rudolf samozřejmě poznal uměleckou a duchovní hodnotu i jedinečnost tohoto díla, které se rodilo za tak těžkých podmínek a které získal pro „svůj“ kostela, kde působil celkem 32 let. Nikdo mu nemůže upřít zásluhu, že jej vlastně zviditelnil a svým způsobem propagoval po celé své dlouhé působení ve lhotecké farnosti. Rozhodně však není ani spoluautorem myšlenky této křížové cesty, ani inspirátorem nebo iniciátorem, jak se často nesprávně uvádí v různých písemnostech a nahrávkách, nebo dokonce na webových stránkách lhotecké farnosti a veškerá práva na toto ojedinělé dílo i jeho případnou reprodukci či jiné využití patří pozůstalým v rodině sochaře.
Jak už někdy dějiny nemluví pravdu, vznikl tak mýtus, že lhotecká křížová cesta je nápad pátera Rudolfa.
Těžko jinak vysvětlit, že v Německu vyšla v roce 1995 bez vědomí sochaře a jeho rodiny kniha, kde jsou reprodukce reliéfů křížové cesty s komentářem P. Rudolfa, s texty německých katolických studentů kněžství, a kde se v „Předmluvě“ doslova píše: „Tuto křížovou cestu navrhl spolu s umělcem v politicky těžkých dobách po „Pražském jaru“ tamní P. Vladimír Rudolf…Nepochopitelná je též poslední věta v knize: „Práva k uveřejňování obrazů a textů V. Rudolfa vlastní H. Brantzen“ (vydavatel)…Nebudeme se již dále zmiňovat o těch, kteří na tomto díle participovali, byť s dobrým úmyslem (1995 vydání brožury v Německu), ani o autorských právech umělce, která byla často opomenuta (výše zmíněná kniha, vydání stolního kalendáře 2002, vydání výpravného velkého nástěnného kalendáře 2003)…
Nechme ke vzniku díla promluvit blízkého spolupracovníka sochaře Karla Stádníka – Pavla Vance: „Když Karel začal dělat reliéfy pro Lhotku, už jsme se znali. Lhoteckou křížovou cestu jsem odlejval komplet, také jsem vlastně dělal ten velký kovový kříž. Karel udělal vždycky takový malý modýlek, já ho vzal, udělal ho v sádře, aby se to dalo měřit, protože v té hlíně je to všechno v pohybu, tak ty ani neretušoval, ty prostě nechal tak, jak já jsem to odlil. No a z toho se to potom odlejvalo, já jsem si to změřil a věděl jsem, budem zvětšovat třikrát, čtyřikrát a on to pak dodělal. Pomáhal jsem mu nanášet hlínu pro modelování a dělat ty zpevňovací práce. Nanášel jsem tu hlínu na hrubé tvary, udělal jsem konstrukci, naložil, upravil, znovu naložil, což bylo to nejtěžší, to byly vždycky sudy hlíny.
Většinou to hodně často ukazoval Petrovi Piťhovi. S Petrem to vymyslel a prodiskutoval, co tam má být, co ne, tu ideu mu v podstatě přinesl Petr. Dělali to spolu, mě mrzí, že nikdy, v žádných těch knížkách o těch křížových cestách není Petr Piťha uveden, v té německé dokonce je, že to vymyslel Rudolf. Petr byl vždycky takovej tichej, skromnej…potom to vydal v Holandsku…
Karel jednotlivá zastavení ve svém ateliéru v Buštěhradské vymodeloval, já jsem si to vzal, odvezl do Arcibiskupského paláce – tam nám totiž v paláci dali (kardinál Tomášek) k dispozici takovou místnost, dřív tam bývala prádelnu, pak truhlárna…Nic tam nebylo, ale byla tam voda a dalo se tam zatopit, i když iluzorně, protože ty stropy bylo strašně vysoké. Tak tam se všechny ty reliéfy odlévaly z hlíny do sádry a pak do umělé pryskyřice. Ty se pak zase vozily k němu, on je zretušoval, pak jsme je spolu na terase jejich domu napatinovali, no a už se to vezlo na Lhotku. Na Lhotce se zastavení osazovala postupně na hladké bílé plochy lodi kostela.“.
Karel Stádník: „Tak k té křížové cestě, bylo to tady v tomto ateliéru (v Buštěhradské), když na této stěně visela první taková studie jednoho zastavení sv. Veroniky. A přichází do dveří můj přítel, páter Rudolf ze Lhotky a už z dálky, když viděl tento reliéf, volá: To beru! Já mu na to odpovídám: Nemůžeš nic brát, nevíš vlastně, co to je. A on říká: Ne, to beru. A jak to celé vzniklo. Totiž když jsem byl pověřen, abych dělal tu Velkou křížovou cestu do katedrály sv. Václava v Olomouci, tak si přáli tehdá dómští kanovníci, aby to bylo ve dvou exemplářích, jedna do katedrály a druhá měla jít na Velehrad, kde velký arcibiskup olomoucký Cyril Stojan byl pohřben. A k jeho úmrtí 50tiletému měla být pořízena tato křížová cesta. Když jsem tam tak spočinul před náhrobkem tohoto velkého kněze a biskupa, uslyšel jsem hlas – to, co on sám prožíval. „Mám to, co jsem dal druhým…“A když jsem se pak vracel do Prahy, tak celá tato křížová cesta mě krátce napadla, zcela nová, neopakující se, kdy vlastně Kristus trpí ve svých bratřích. A tak jsem si ještě ve vlaku udělal poznámky k těm prvním zastavení, jak jsem předeslal, které viděl páter Rudolf tady na té stěně. Jeho situace byla dost obtížná, on byl podnikavý, a to se tehdá mnohým těm, kteří měli dozor nad církví, nezdálo. Za minulého režimu to nešlo dělat příliš nápadně, a tak mi vždycky zavolal: „Karle, zastavení!“ Dělal jsem je na přeskáčku, jak mi to přišlo. A vždycky na to byl tak krátký čas, za několik dní jsem musel tu věc odlít. Pondělí, úterý, středa – vymodelovat, čtvrtek, pátek – odlít do sádry a v sobotu odvézt a pověsit v kostele na Lhotce. Dvakrát jsme to vezli do kostela dokonce ještě mokré. Kromě Ukřižování jsem tak dělal všechna. Vždycky za týden byla hotova.“). Takže já jsem celé dílo nikdy kromě u sebe a kromě v kostele nikdy neviděl.“
Sochař sám o tomto svém díle později napsal: „Jeho Eminence František kardinál Tomášek posvětil dne 25. 3. 1979 křížovou cestu, kterou jsem modeloval v letech 1973–76. Mnoho lidí, kteří tuto křížovou cestu viděli, se mně ptá, co jsem chtěl vyjádřit. Mnozí nerozumějí, protože nejde o tradiční pojetí, zastavení zde mají trochu jiný sled atd.
Při rozjímání křížové cesty jsem si jednou uvědomil, že Kristus, který je navždy spojen nejen s církví, ale s celým lidstvem, spolu s ním prožívá utrpení spravedlivých a ponížených. Jde s lidstvem jeho dějinami, kráčí s těmi, kteří hledají království Boží. Nadále prožívá všechny lidské bolesti, nejistoty a pády, účastní se všeho, co patří ke světu narušenému zlem. Kristovu neustálou přítomnost, blízkost a solidaritu s trpícími jsem se snažil ukázat křížovou cestou, která by na rozdíl od tradičního ztvárnění Ježíšova umučení na Golgotě zachytila jeho utrpení, které se promítlo do utrpení jeho vyznavačů. Zastavení jsou svědectvím, že Kristus netrpěl jen tehdy dávno, ale že se podrobuje bolestným zkouškám po celá staletí ve svých věrných, stejně jako byl postaven před soud Pontia Piláta, tak také Johanka z Arku musela přijmout nespravedlivý ortel smrti, stejně jako Šimon přijal tíhu kříže a pomohl odsouzenému, tak také P. Kolbe vzal na sebe úděl druhého (smrt na popravišti).
Kristovo utrpení je vykřičníkem pro naše svědomí, je výzvou k míru. Proto křížová cesta nechce přenést rozjímajícího dva tisíce let zpět k historické postavě Ježíše z Nazareta, ale ukazuje na dějiny, v nichž jeho výzva promlouvala ústy a činy lidských bytostí. Chce ukázat Krista v církvi, Krista mezi námi. Chce postavit otázku, kterou jsem si kladl a kterou si kladu i nadále: jak se ke Kristu opravdu chováme? A připomenout slova Ježíšova, jak je zachytil evangelista Matouš (24, 23): „Pojďte, požehnaní Otce mého, vládněte královstvím připraveným vám od ustanovení světa, neboť jsem lačněl a dali jste mi jísti, žíznil jsem a dali jste mi napít…V pravdě pravím vám: pokud jste to učinili jednomu z nejmenších těchto bratřích mých, mně jste to učinili“. Akad. sochař Karel Stádník.
Snad z toho důvodu, aby všichni pochopili, co měl sochař na mysli, když tvořil jednotlivá zastavení své křížové cesty, vznikl jeho vlastní autentický komentář k těmto reliéfům. Jako text jej Karel Stádník ale nikdy nenapsal. Rovnou ho totiž namluvil. Roztomilou historku o tom vypráví jeho manželka, která jednoho dne slyšela, jak Karel Stádník přechází nahoře po ateliéru a dlouho si jen tak pro sebe, jak si myslela, něco povídá. Pak teprve zjistila, že jejímu manželovi „nestraší v hlavě“, ale na magnetofonový pásek namlouvá komentář ke svým zastavením křížové cesty a doplňuje ho citací z evangelií.
Druhá, stále ještě „domácí“ nahrávka textu, tentokrát přes dva magnetofony, byla doprovázena hudbou – Dvořákovou Stabat mater a Händelovým Hallelujah. Sochařovu meditaci tehdy namluvil jeho přítel Jiří Paďour, pozdější českobudějovický biskup, tehdejší topič v Domově důchodců v Praze Dejvicích, když se jím stal po odejmutí státního souhlasu k vykonávání kněžské služby. Těchto amatérských nahrávek bylo využíváno v 70. letech v Domově důchodců v Šolínově ulici, kde působily tajné řádové sestry a kde Karel Stádník na základě indultu uděleného od pražského biskupa dr. Františka Tomáška již od roku 1969 sloužil pro tyto lidi liturgii slova a rozděloval eucharistii.
Když vznikne výjimečné dílo, žije potom dál svým vlastním životem nezávisle na svém tvůrci. Přesně to se stalo s křížovou cestou sochaře Karla Stádníka umístěnou ve Lhotce. Nesloužila totiž jen v kostele svým lhoteckým farníkům při rozjímání, ale její neobvyklost přilákala nové návštěvníky z Česka i z ciziny. Sochařova původní slova k zastavením byla použita (byť s mírnými úpravami) k přednesu umělců při komponovaných pořadech, které sestávaly z mluveného slova, hudby a promítání obrazů jednotlivých zastavení této jeho ojedinělé křížové cesty. Velikonoční cesta, jak se jí někdy také říká, se stala inspirací pro vznik mnoha dalších uměleckých děl (literárních, hudebních aj.), jejichž výčet je uveden na konci této kapitoly pod názvem „Inspirace lhoteckou křížovou cestou.“
František kardinál Tomášek o lhotecké křížové cestě: „Křížová cesta vytvořená v moderním předměstí tisícileté Prahy není liturgická v obvyklém tradičním pojetí. Skutečně není, až na výjimky, díváte se po jednotlivých zastaveních a musíte o každém podobenství hodně přemýšlet. Jsou to skutečné příběhy skutečných lidí. Něco, co se v historii lidského rodu dávno, nebo zcela nedávno, stalo, co ho nějakým zásadním způsobem poznamenalo. Co krutě zasáhlo do osudu mnoha lidí nebo třeba jen do osudu jediného člověka. Je v ní jedna z hlubokých ozvěn Spasitelova příslibu: Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa. Příslib je pravdivý i v tom smyslu, že Pán s lidstvem prožívá všechny etapy světových dějin, tedy i dnešek ohrožený atomovými bombami.
Lhotecká cesta je protestem proti sebevraždě lidského rodu. Lze z ní vytušit ze srdce tryskající volání o zachování života. Je to takřka jedna z výtvarných polnic k všelidskému procitnutí, dokud je čas. Tento umělecký sochařův čin má svědeckou pečeť z prožitků druhé světové války. V několika skulpturách se v něm ozývá takřka poslední sten našich pošlapaných a ubitých bratří a sester. Z hmoty sochařského díla jako by tryskalo volání v ní ukryté: Nezapomeňte, že jsme umírali pro váš život, pro pokojnou a radostnou budoucnost, kterou vy musíte uhájit odpovědně, jako my jsme za ni obětovali své všecko!
Lhotecká křížová cesta byla vytvářena u příležitosti tisícího výročí založení pražského biskupského stolce roku 1973. I z tohoto hlediska jako pražský arcibiskup ze srdce žehnám všem, kdo se zadívají na umělecké fotografie tohoto mileniového pomníku svatovojtěšského stolce, jehož poslání v naší zemi je přispívat k zachraňovatelskému celosvětovému úsilí naší doby ve službě pokoje a míru.“
