Putování světem za posmrtnými rituály

Vydejte se spolu s Caitlin Doughtyovou po světě za hledáním „dobré smrti“. Je to cesta možná trochu morbidní, ale dobrodružná a nesmírně zajímavá, je to příběh o mnoha překvapivých a fascinujících způsobech, kterými se lidé po celém světě vyrovnávají s velmi lidskou výzvou – se smrtí.

Ukázka z knihy Hledání dobré smrti:

Zazvonil telefon a mně se rozbušilo srdce. Pár měsíců po tom, co jsem si otevřela vlastní pohřební ústav, pro mě byl vyzvánějící telefon velká věc. Lidé nám nevolají moc často. „Co když… co když někdo zemřel?“ vydechla jsem. (Nojo, to by sedělo – jsme přeci pohřební ústav.)
Z druhého konce telefonu na mě promluvila zdravotní sestra z hospice. Před deseti minutami prohlásila Josephine za mrtvou; její tělo bylo na dotek ještě teplé. Sestra seděla u postele mrtvé ženy a dohadovala se s její dcerou. Ta si vybrala náš pohřební ústav proto, že nechtěla, aby maminku odvezli v okamžiku, kdy naposledy vydechla. Chtěla ještě pobýt doma s jejím tělem.
„Má na to právo?“
„Jistěže má,“ odpověděla jsem. „Ve skutečnosti to i podporujeme.“
„Není to nelegální?“ zeptala se sestra nedůvěřivě.
„Není.“
„Většinou zavoláme pohřební službu, a ta si tělo vyzvedne během hodiny.“
„O Josephinině těle teď rozhoduje její dcera. Nerozhoduje o něm ani hospic, ani nemocnice nebo dům s pečovatelskou službou, a už vůbec ne pohřební ústav.“
„No, dobrá, jestli jste si tím jistá.“
„Jsem si jistá,“ ubezpečila jsem sestru. „Řekněte prosím Josephinině dceři, že nám může zavolat později večer, případně zítra ráno, pokud by jí to více vyhovovalo! Kdykoliv na to bude připravená.“
Josephine jsme vyzvedli v osm večer, šest hodin po její smrti. Další den nám její dcera poslala video, které natočila na svůj mobil. V půlminutovém videu leží v posteli mrtvá žena, na sobě má svůj oblíbený svetr a šátek. Na toaletním stolku za postelí se mihotá světlo svíček a tělo je pokryto okvětními lístky.
Dalo by se říct, že i na zrnitém záznamu z mobilu vypadá Josephine během své poslední noci na Zemi šťastně. Její dcera je na výsledek opravdu pyšná. Maminka se o ni vždycky starala, tak si to teď spolu vyměnily.
Ne každý v mém oboru podporuje způsob, jakým řídím svůj pohřební ústav. Někteří se domnívají, že mrtvé tělo musí být nabalzamováno, aby bylo bezpečné (to není pravda), a že by s tělem měli manipulovat jen profesionálové, kteří na to mají licenci (též není pravda). Odpůrci našeho přístupu mají pocit, že kvůli mladým a pokrokovým majitelům pohřebních ústavů „začíná naše profese vypadat jako komedie“ a napadá je, jestli by „to, co se z pohřební služby stává, mohlo vystihovat slovo cirkus“. „V den, kdy se pohřebnictví promění v třídenní návštěvy domu s nenabalzamovanými těly, končím!“ zapřísáhl se jeden muž.
V Americe, kde žiju, je od přelomu dvacátého století smrt velkým byznysem. Jedno století se ukázalo jako dostatek času na to, aby Američané zapomněli, čím byly pohřby kdysi: rodinnou a komunitní záležitostí. V devatenáctém století by nikdo nezpochybňoval, jak se Josephinina dcera postarala o matčino tělo – spíš by tehdy vypadalo divně, kdyby to neudělala. Nikdo by nezpochybňoval manželku, která by umyla a oblékla tělo svého manžela, ani otce, který by nesl do hrobu syna v podomácku vyrobené rakvi. Během působivě krátké doby začalo být americké pohřebnictví dražší, komerčnější a byrokratičtější než kdekoliv jinde na planetě. Jestli umíme něco nejlépe, tak držet truchlící rodiny dál od jejich zesnulých příbuzných.
Před pěti lety, kdy jsem si zatím s myšlenkou na vlastní pohřební ústav (a tuto knihu) jen pohrávala, jsem si v Belize pronajala chatu ve vesničce u laguny. V té době jsem žila okouzlující život pracovnice krematoria a řidičky pohřebního vozu – ten pronájem chaty musel být hodně levný. Nebyl tam žádný mobilní signál ani wi-fi. Laguna se nacházela devět mil od nejbližšího města a dojet se tam dalo jen v autě s pohonem na čtyři kola. Na místo mě odvezl správce chaty, třicetiletý Belizan Luciano. Trochu vám Luciana přiblížím: všude ho doprovázela smečka věrných, ačkoliv trochu vychrtlých psů. Kdykoliv byla chata volná, zamířil v žabkách, s mačetou a v doprovodu svých psů na celé dny do místní buše. Lovil jeleny, tapíry a pásovce. Jakmile nějakého ulovil, zabil ho, stáhl z kůže a snědl jeho srdce.
Luciano se mě zeptal, čím se živím. Když jsem mu řekla, že pracuju v krematoriu, uvelebil se v hamace. „Spaluješ mrtvé?“ zeptal se. „Griluješ lidi?“
Zamyslela jsem se nad jeho popisem. „No, v té peci je o něco větší horko. Umí se rozpálit na víc než 900 stupňů, takže „grilovací“ fází profrčíš během chvilky. Ale v zásadě máš pravdu.“ Když někdo z Lucianovy komunity zemřel, rodina donesla tělo domů a potom u něho celý den bděla. Belize, kde se oficiálně mluví anglicky, má pestrou skladbu obyvatelstva, které je vmáčknuté mezi karibské a latinskoamerické vlivy. Luciano se identifikuje jako mestic – potomek domorodých Mayů a španělských kolonizátorů.
Jeho dědeček fungoval v rámci komunity jako posmrtný asistent – chlápek, kterému některá z místních rodin zavolala, aby připravil tělo zemřelého na pohřeb. Někdy se stávalo, že když přijel, bylo tělo v posmrtné ztuhlosti – svaly ztuhly takovým způsobem, že mrtvolu umýt a obléct byla výzva. Luciano tvrdí, že když se něco takového stalo, jeho dědeček s tělem začal mluvit.
„Hele, chceš vypadat v nebi dobře? Nemůžu tě obléct, když s tebou nepohnu.“
„Takže tvůj dědeček mluvil s tělem v posmrtné ztuhlosti?“ vyptávala jsem se. „No, taky musel tělo trochu potřít rumem, aby povolilo. Ale jo, prostě s ním mluvil,“ odpověděl.
Po tom, co přesvědčil tělo, aby povolilo, převrátil ho dědeček na břicho a vytlačil z něj obsah střev a rozkladné plyny.
Jako když necháte odříhnout malé dítě – nechte ho odříhnout nebo si odříhne na vás.
„Je tohle taky součástí tvojí práce v Americe?“ zajímal se, zatímco se kochal pohledem na lagunu.
Ve větších městech Belize už samozřejmě jsou pohřební ústavy, které přejaly americký obchodní model – vnutit rodinám mahagonové rakve a mramorové náhrobky. Tlak na prosazování moderních postupů se objevuje i v belizských nemocnicích, kde mohou požadovat pitvu i bez souhlasu rodiny. Než zemřela Lucianova babička, odmítla se po smrti nechat rozřezat. „A proto jsme její tělo z nemocnice ukradli,“ svěřil se mi Luciano.
„Počkej, cože?“
Slyšela jsem správně: ukradli její tělo z nemocnice. Prostě ho zabalili do prostěradla a odnesli. „Co by nám tak nemocnice mohla udělat?“ namítl Luciano.
Podobný příběh se odehrál s jeho kamarádem, který se utopil přímo v téhle laguně. Luciano se neobtěžoval nahlásit utopení úřadům. „Byl mrtvej, co by s tím udělali?“
Až Luciano zemře, chtěl by být pohřben v obyčejné díře, zahalený ve zvířecí kůži a obsypaný listím. Má v plánu, že si rubáš ze zvířete navrhne sám.
Líčil mi, jak se svými kamarády „pořád“ mluví o smrti. Navzájem se ptají, „Hej, co bys rád, až zemřeš?“
„U vás lidi tohle neřeší?“
Bylo těžké mu vysvětlit, že ne. Většinou tohle opravdu neřeší.
Proč je pro moji kulturu téma smrti tak choulostivé? To byla vždy jedna z nejčastějších otázek, které jsem si během své práce kladla. Proč odmítáme vést tyhle debaty, ptát se své rodiny a přátel, jak by mělo být naloženo s jejich tělem, až zemřou? Podřezáváme si pod sebou větev, když se tomu vyhýbáme. Tím, že uhýbáme před rozhovory o nevyhnutelném konci, dáváme všanc své vlastní peněženky a schopnost truchlit.
Věřila jsem tomu, že když uvidím na vlastní oči, jak se lidé staví ke smrti v jiných kulturách, mohla bych na tom být schopná demonstrovat, že neexistuje žádný předepsaný způsob „provedení“ nebo chápání smrti. V posledních několika letech jsem cestovala, abych mohla pozorovat, jak se praktikují pohřební rituály v různých koutech světa – v Austrálii, Anglii, Německu, Španělsku, Itálii, Indonésii, Mexiku, Bolívii, Japonsku a napříč Spojenými státy. Indické spalování na hranici nebo hravé rakve v Ghaně jsou jistě zajímavé, ale místa, která jsem si vybrala, vyprávějí stejně úžasné příběhy, o kterých se jen méně mluví. Doufám, že to, co jsem vypátrala, by nám v našich společenstvích mohlo pomoci znovu objevit smysl a tradici. Takové znovunalezení je pro mě jakožto pro majitelku pohřebního ústavu, ale především jako pro dceru a přítelkyni, důležité.

Řecký historik Hérodotos, jehož spisy jsou staré přes dva tisíce let, popsal, jak se příslušníci jedné kultury rozčilují nad pohřebními rituály kultury jiné, jako jeden z prvních. V tom příběhu si nechal panovník v Perské říši zavolat skupinku Řeků. Jelikož byli zvyklí mrtvé zpopelňovat, zajímal se, „co by se muselo stát, aby své předky snědli“? Řekové se bránili, že stát se kanibaly by je nedonutilo nic na světě. Poté král svolal členy indického kmene Callatiae, kteří jsou známí tím, že těla svých zesnulých pojídají. Zeptal se jich: „Za jakou cenu byste nechali své zemřelé otce zpopelnit?“ Úpěnlivě ho prosili, aby se o „takové hrůze!“ ani nezmiňoval. Takový postoj – odpor vůči tomu, jak jiné skupiny lidí zacházejí s mrtvými – přetrval po tisíce let. Pokud jste se někdy přiblížili na sto padesát metrů od moderního pohřebního ústavu, tak víte, že majitelé těchto ústavů zbožňují následující citát připisovaný britskému premiérovi z devatenáctého století Williamu Gladstonovi:

Ukažte mi způsob, jakým se národ stará o své mrtvé, a já vám změřím s matematickou přesností, jak moc jeho příslušníci oplývají láskyplným soucitem, respektují zákony dané země a jsou oddáni vyšším ideálům.

Citát vyrývají na nástěnné pamětní desky a prezentují ho na svých webových stránkách hned vedle pohyblivého obrázku s americkou vlajkou a hudební kulisou písně „Úžasná milost“. Bohužel Gladstone ke svému citátu nikdy nepřipojil rovnici, která by nám se slibovanou „matematickou přesností“ pomohla určit, že jeden způsob zacházení s mrtvými je ze 79,9 procent barbarský, zatímco jiný je z 62,4 procent důstojný.
(Ve skutečnosti možná Gladstone s tímto výrokem nikdy nepřišel. Poprvé byl zaznamenán roku 1938, v březnovém vydání časopisu The American Cemetery („Americký hřbitov“), v článku s názvem „Úspěšná reklama na pohřeb“. Nemám možnost nijak ověřit, že Gladstone něco takového nikdy nevyslovil, ale jeden z jeho předních znalců mi přiznal, že na citát nikdy nenarazil. Nanejvýš tak prohlásil, že „to zní jako něco, co mohl Gladstone teoreticky říct“.)
I když uznáme přínosy rituálu jiné kultury, necháme často předsudky, aby takové pocity přijetí podkopaly. V roce 1636 se shromáždilo dva tisíce domorodých Wendatů kolem pohřební jámy na březích dnešního Huronského jezera v Kanadě. Hrob měl hloubku šest stop a na šířku měřil dvacet čtyři stop. Byl koncipovaný tak, aby pojal kosti sedmi set lidí.
Pohřební jáma nebyla prvním místem odpočinku těchto kostí. Když byly kosti ještě součástí nedávno zemřelých jedinců, zabalili je domorodci do hábitu z bobří kůže a umístili je na dřevěnou konstrukci tři metry nad zemí. Přibližně každých deset let shromáždili Huron-Wendatové, kteří byli rozuteklí do všech koutů země, ostatky pro společný pohřeb známý jako Svátek mrtvých. Během příprav byla těla odnesena z dřevěných konstrukcí. Členové rodiny, většinou ženy, měli za úkol oškrábat z kostí zbytky masa.
Náročnost očišťování kostí se lišila podle toho, jak dlouho byl daný člověk po smrti. Některá těla se rozložila a na kostře ulpívala už jen kůže, tenká jako papír. Jiná těla byla zachovalá, téměř mumifikovaná, a vyžadovala postupné odstranění vyschlého masa a jeho následné spálení. Největší výzvu představovala těla patřící nedávno zesnulým, ve kterých se to stále hemžilo červy.
Jean de Brébeuf, katolický misionář z Francie, viděl tento rituál čištění a popsal ho. Místo zděšené reakce psal o tom, jak obdivuje intimní způsob, kterým rodiny s těly zacházely.
V jednom takovém případě pozoroval Brébeuf rodinu, jak rozbaluje mokvající mrtvé tělo v rozkladu. Rodinné příslušníky to neodradilo, vrhli se na očišťování kostí a znovu je zabalili do nového roucha z bobří kůže. Brébeuf si kladl otázku, jestli se nejedná o „ušlechtilý příklad, kterým by se křesťané měli inspirovat“. S podobným obdivem se vyjadřoval o ceremoniálu u pohřební jámy. Když byla těla pokryta pískem a kůrou, přišlo mu „povzbudivé vidět“ tak „milosrdný skutek“.
Jsem si jistá, že ve chvíli, kdy stál Brébeuf na okraji jámy a pozoroval posmrtné rituály Wendatů, cítil velké pohnutí. Nakonec ale i přesto pevně doufal, že všechny jejich zvyky a obřady budou vymýceny a nahrazeny obřady křesťanskými, aby se mohly stát „posvátnými“, nikoliv „pošetilými a zbytečnými“.
Nutno podotknout, že domorodí Kanaďané nebyli tak úplně otevření jiným rituálům, které misionář Brébeuf nabízel. Historik Erik Seeman napsal, že První národy a Evropané se o sobě navzájem často dozvídali „děsivé zvrácenosti“. Jak by asi mohli Wendatové uvěřit francouzským křesťanům, že jejich cíle jsou ušlechtilé, když se otevřeně hlásili ke kanibalismu a chlubili se tím, že konzumují maso a krev (nikoho jiného než svého vlastního Boha) během praktiky nazývané svaté přijímání?
Vzhledem k tomu, že je náboženství zdrojem mnoha pohřebních rituálů, často se odvoláváme na víru, abychom mohli znevažovat praktiky ostatních. Ještě nedávno, v roce 1965, napsal James W. Fraser ve své knize Kremace: Je křesťanská? (spoiler: není), že zpopelňování je „barbarský čin“ a „napomáhání k hříchu“. Slušného křesťana „odpuzuje pomyšlení na to, že se s tělem přítele zachází jako s hovězí pečínkou, která se škvaří a prská v troubě“.
Dospěla jsem k závěru, že hodnota zvyklostí spojených se smrtí nevychází z matematiky (například „barbarský čin“ z 36,7 procent), ale z emocí – z víry v jedinečnou ušlechtilost vlastní kultury. Jinými slovy: posmrtné rituály považujeme za barbarské pouze v případě, že se neshodují s těmi našimi.

Během mého posledního dne v Belize mě Luciano vzal na hřbitov, kde odpočívají jeho prarodiče (včetně té ukradené babičky). Hřbitov byl plný kamenných náhrobků vyčnívajících nad zemí. Některé byly pěkně udržované, jiné zchátralé. Jeden kříž, povalený do plevele, byl omotaný dámskými kalhotkami. Někdo vzal černý sprej a na náhrobky bezohledně nastříkal nápisy „Pásmo Gazy“ a „Muži, kajte se“.
Vzadu v rohu leží pod stromem rakve Lucianových prarodičů, složené na sobě a uzavřené v jednom z betonových hrobů. „Moje babička nestála o všechen ten beton. Chtěla prostě jenom díru v zemi, v prachu. Ale víš, jak…“
Luciano láskyplně smetl opadané listí z horní části hrobu.
Napadlo mě, že Luciano byl každé činnosti spojené s babiččinou smrtí přítomný. Od krádeže jejího těla z nemocnice přes držení stráže během toho, co ostatní členové rodiny popíjeli rum a hráli tradiční mexickou hudbu ranchera (babiččinu oblíbenou), až po opečovávání hrobu roky po její smrti.
Porovnejte to s pohřebním průmyslem na Západě, kde se musí truchlící pozůstalí po každé ztrátě v záměrně vytvořeném zmatku nějak zorientovat. Většina lidí by vám nebyla schopná říct, jaké chemikálie jsou napumpovány do jejich maminky během balzamování (odpověď zní: kombinace formaldehydu, metanolu, etanolu a fenolu), nebo proč po nich někdo chce 3000 dolarů za nerezovou hrobku na hřbitově (odpověď zní: aby se zaměstnancům hřbitova lépe sekala tráva). V roce 2017 zkoumala organizace NPR pohřební ústavy a „narazila na zmatený a nevstřícný systém, evidentně vytvořený tak, aby se v něm běžný smrtelník, který musí činit nákladná rozhodnutí v období truchlení a finančního stresu, nebyl schopen vyznat“.
Je potřeba reformovat naše pohřebnictví tak, že ukážeme lidem metody, které nejsou tolik orientované na zisk a které do celého procesu více zahrnují rodinu. Ale nemůžeme začít reformovat – nebo dokonce zpochybňovat! – naše pohřebnictví, když se chováme jako další Jeanové de Brébeufové, mylně přesvědčeni o tom, že my to děláme správně, zatímco „ti ostatní“ si počínají neuctivě a barbarsky.
Tento přezíravý postoj se objevuje i na místech, kde byste to nečekali. Největší vydavatel cestopisů na světě, Lonely Planet, se ve své knize o návštěvě Bali zmiňoval o idylickém hřbitově ve vesničce Trunyan. Vesničané tam pletou bambusové klece, ve kterých nechávají těla svých zesnulých rozložit. Potom z klecí vyskládají lebky a kosti do svěží zelené krajiny. Místo aby někdo z Lonely Planet vysvětlil význam těchto starodávných zvyků, radí moudrým cestovatelům, aby se „té morbidní podívané vyhnuli“.
Možná, že praktikování kanibalismu na vašem vlastním starém otci, tak jak to dělají členové kmene Callatiae, nebude nikdy nic pro vás. Ani mě to moc neláká – jsem vegetarián (dělám si srandu, tati). Přesto evidentně není dobré prohlašovat, že pohřební rituály na Západě jsou nadřazené těm, které jsou praktikovány ve zbytku světa. Navíc kvůli korporatizaci a komercializaci posmrtné péče za zbytkem světa, co se blízkosti, intimity a rituálů spojených se smrtí týče, zaostáváme.
Dobrá zpráva je, že nejsme povinni držet si od smrti odstup a stydět se o ní mluvit. První krok k nápravě problému je projevit zájem, být přítomný a zapojit se. Ve velkých moderních městech, jako je Tokio nebo Barcelona, jsem viděla rodiny, které přišly, aby strávily den se zesnulým a aby byly u kremace. V Mexiku jsem pozorovala členy rodiny, jak navštěvují hřbitovy, nechávají tam dary i roky po smrti dané osoby a ujišťují se, že na nikoho nezapomněli.
Mnoho rituálů, zmíněných v této knize, se bude velice lišit od těch vašich, ale věřím, že v té rozdílnosti objevíte krásu. Možná, že jste někdo, kdo zažívá skutečný strach a úzkost ze smrti, ale jste tady. Projevili jste zájem stejně jako lidé, o kterých se právě chystáte číst.

Caitlin Doughtyová

je spisovatelka, bloggerka a zastánkyně smíření se smrtí a reformy západních praktik v pohřebnictví. Je majitelkou pohřební a kremační služby, tvůrkyní webového seriálu Ask a Mortician (Zeptejte se svého pohřebníka), zakladatelkou Řádu dobré smrti a autorkou několika bestsellerů.

Tvrdí, že „náš“ způsob pohřbívání je zbytečně drahý a zoufale neosobní a že v nás podporuje sžíravý strach, který nám brání se smrtí se vyrovnat a prostě truchlit. Srovnáváním různých pohřebních zvyklostí poukazuje na to, že nejlepší a nejpřirozenější je, když o své zemřelé pečuje či pomáhá pečovat rodina a pozůstalí.

Hledání dobré smrti je autorčina druhá kniha vydaná v češtině (Tlouštíci hoří rychleji, 2017).