Porážka Západu

Thúkydidés v Peloponéské válce poznamenal, že střet mezi Spartou a Athénami se stal střetem mezi oligarchickým a demokratickým principem, přičemž občanské boje uvnitř měst a vojenské střety mezi městy se postupně sladily. K tomu bezpochyby určitě směřujeme i v Evropě: Militaristický oligarchický princip se bude stále zřetelněji střetávat s pacifistickou lidovou reprezentací

(v jakékoli podobě). S tím, jak se tempo války zrychluje, bude evropským oligarchům zbývat jen velmi málo času na to, aby, budou-li chtít, zatáhli své národy do války bez konce – ovšem s koncem Evropy jako zóny prosperity.

– Emmanuel Todd

Významný francouzský historik Emmanuel Todd předpověděl konec Sovětského svazu již v roce 1976. Ve své nové knize se odvažuje znovu pohlédnout do budoucnosti: předpovídá konečný úpadek západního světa. V jádru se rozkládající, ale směrem ven expandující Západ čelí Rusku, které se stabilizovalo a nyní působí konzervativně na země zbytku světa, které nechtějí následovat USA a jejich spojence v jejich válkách. Jejich porážka na Ukrajině je hotový fakt, říká Todd. V konečném důsledku je tedy nevyhnutelné, že dojde ke zmrazení konfliktu mezi Evropskou unií a Ruskem. Výsledkem by mohla být Evropa osvobozená od vlivu USA. Klíčovou roli v tom má sehrát Německo, které by se podle Todda této role mělo s důvěrou chopit – což by měla být pro Českou republiku dost zásadní informace.

Ukázka z knihy:

Měly by být Spojené státy vnímány spíše jako imperiální než národní stát? Mnozí si to myslí. Sami Rusové se tohoto označení nijak nezříkají. To, co nazývají „kolektivním Západem“, v němž jsou Evropané pouhými vazaly, je jakýmsi plurálním imperiálním systémem. Používání pojmu „impérium“ však vyžaduje dodržování určitých kritérií, jimiž jsou dominantní centrum a ovládaná periferie. Centrum by mělo mít společnou elitní kulturu a rozumný intelektuální život. Jak uvidíme, ve Spojených státech tomu tak již není.
Tedy pozdně imperiální stát? Paralela mezi Spojenými státy a antickým Římem je lákavá. V knize Po impériu (Après l’empire) jsem poznamenal, že Řím ovládnutím celého Středomoří vytvořil jakousi první globalizaci a zlikvidoval svou střední třídu. Masivní příliv pšenice, průmyslového zboží a otroků zničil rolnictvo a řemeslnou výrobu, což se nelišilo od způsobu, jakým americká dělnická třída podlehla přílivu čínských výrobků. V obou případech, řečeno s nadsázkou, vznikla společnost polarizovaná mezi ekonomicky neužitečným plebsem a dravou plutokracií. Cesta k dlouhému úpadku tím byla vytyčena a přes několik výkyvů byla nevyhnutelná.
Označení „pozdní impérium“ je nicméně neuspokojivé kvůli mnoha novým prvkům: kvůli existenci internetu, rychlosti změn (která nemá obdoby) a přítomnosti obřích národů Ruska a Číny v okolí Spojených států (Římská říše neměla srovnatelné sousedy, kromě vzdálené Persie byla ve svém světě prakticky osamocena). A konečně zásadní rozdíl: V pozdní Římské říši se prosadilo křesťanství. Dnes je jednou ze základních charakteristik naší doby naprostý zánik křesťanského substrátu, což je zásadní historický jev, který dobře vysvětluje rozprášení amerických vládnoucích tříd. Ještě se k tomu vrátíme. Stručně lze říci, že protestantismus, který do značné míry dával Západu jeho ekonomickou sílu, je mrtvý. Tento jev, masivní, ale neviditelný, a dokonce závratný, pokud se nad ním trochu zamyslíme, je, jak uvidíme, jedním z klíčů, ne-li rozhodujícím vysvětlujícím klíčem, k současným celosvětovým otřesům.
Vrátíme-li se k naší snaze o klasifikaci, byl bych v pokušení hovořit o Spojených státech a jejich závislých zemích jako o postimperiálním státě. Amerika si sice zachovala vojenskou mašinerii impéria, ale v jejím srdci již není rozumná intelektuální nosná kultura, což je důvod, proč v praxi podniká neuvážené a rozporuplné kroky, jako je diplomatická a vojenská expanze v době masivního poklesu průmyslové základny – uvědomme si, že moderní válka bez průmyslu je oxymóron.
Od roku 2002 sleduji vývoj Spojených států. Tehdy jsem doufal, že se vrátí k podobě obřího národního státu, jakým byly ve své pozitivní imperiální fázi v letech 1945–1990, kdy stály proti Rusku. Dnes – po odumření protestantismu – musím uznat, že takováto obroda je nemožná, což v podstatě jen potvrzuje víceméně obecný historický jev, totiž nevratnost většiny základních procesů. Tento princip zde platí pro několik zásadních oblastí: pro posloupnost historických etap (národní, imperiální, postimperiální), dále také pro vymírání náboženství, které nakonec vedlo k zániku společenské morálky a kolektivního cítění, a pro proces odstředivé zeměpisné expanze, spojený s rozpadem původního jádra systému. Pro tento proces je charakteristický nárůst úmrtnosti v USA, zejména v republikánských či trumpovských státech, a to právě v době, kdy do Kyjeva proudí stovky miliard dolarů.
Ve svých pracích Konečný pád (La chute finale) a Po impériu (Après l’empire) – ve dvou knihách, které se zamýšlely nad možným nastávajícím systémovým kolapsem – jsem použil „racionalizující“ představy o historii člověka a jednání států. V knize Po impériu jsem roztěkané diplomatické a vojenské jednání Spojených států vykládal jako „teatrální mikromilitarismus“, postoj, který má za přiměřenou cenu vyvolat dojem, že Amerika je pro svět i po pádu Sovětského svazu nepostradatelná. V podstatě jsem předpokládal motivaci racionální mocnosti. V této knize samozřejmě zachovám prvky, které spadají pod hlavičku klasické geopolitiky: životní úroveň, síla dolaru, mechanismy vykořisťování, objektivní vojenská rovnováha sil – na první pohled víceméně racionální vesmír. Otázka americké životní úrovně a rizika, kterému by byla vystavena v případě systémového kolapsu, bude hrát významnou roli. Opustím však výlučnou hypotézu „racionálního“ rozumu a navrhnu širší vizi geopolitiky a dějin, lépe zahrnující to, co je v člověku naprosto iracionální, zejména jeho duchovní potřeby.
Následující kapitoly se proto budou zabývat také náboženskou matricí společností, řešeními, která se člověk pokoušel najít pro tajemství své existence a jeho obtížně přijatelnou povahu, a mukami, která může způsobit konečný rozpad křesťanské náboženské matrice na Západě, zejména její protestantské varianty. Ne všechny důsledky tohoto rozpadu budeme prezentovat jako negativní. Tato kniha není radikálně pesimistická. Hodně nás však bude zaměstnávat objevující se „nihilismus“. To, co budu nazývat „nulovým náboženským stavem“, povede v některých případech, těch nejhorších, ke zbožštění prázdnoty.
Slovo „nihilismus“ budu používat ve významu, který nemusí být nutně nejběžnější a který spíše připomíná – a není to náhoda – ruský nihilismus devatenáctého století. Právě na nihilistickém základě se Amerika a Ukrajina spojily, i když americký a ukrajinský nihilismus jsou ve skutečnosti výsledkem zcela odlišné dynamiky. Nihilismus, jak jej chápu já, má dva základní rozměry. Nejviditelnější je fyzický rozměr: Snaha ničit věci a lidi, což je něco, co může být velmi užitečné při studiu války. Druhý rozměr je koncepční, ovšem neméně podstatný, zejména když uvažujeme o osudu společností a zvratnosti či nezvratnosti jejich úpadku: Nihilismus má neodolatelný sklon zničit samotný pojem pravdy, zakázat jakýkoli rozumný popis světa. Tento druhý rozměr je v jistém smyslu v souladu s nejběžnějším chápáním tohoto slova, které jej definuje jako amoralismus pramenící z nepřítomnosti hodnot. Vzhledem k tomu, že jsem svým založením vědec, považuji za velmi obtížné rozlišovat mezi dvěma pojmovými dvojicemi: dobra se zlem a pravdy se lží. Podle mého názoru tyto pojmové dvojice splývají.

Dochází tak ke střetu dvou mentalit. Na jedné straně stojí strategický realismus národních států a na straně druhé postimperiální mentalita vycházející z rozpadajícího se impéria. Ani jedna z nich plně nechápe realitu, neboť první z nich nepochopila, že Západ se již neskládá z národních států a že se stal něčím jiným, a druhá se stala netečnou k myšlence národní svrchovanosti. Jejich chápání reality však není rovnocenné a asymetrie hraje ve prospěch Ruska.
Jak ukázal představitel skotského osvícenství Adam Ferguson ve své Eseji o dějinách občanské společnosti (An Essay on the History of Civil Society), lidské skupiny neexistují samy o sobě, ale vždy ve vztahu k jiným rovnocenným lidským skupinám. Na tom nejmenším a nejvzdálenějším ostrově i na tom nejméně obydleném budou proti sobě vždy stát dvě skupiny lidí. Pluralita sociálních systémů je soupodstatná s lidstvem a tyto systémy se organizují proti sobě. Ferguson tvrdí: „Označování za spoluobčany a krajany by v případě, že by nestálo proti označování za cizince či cizáky, upadlo v zapomnění a ztratilo svůj význam. Milujeme jednotlivce pro jejich osobní vlastnosti, avšak svou zemi milujeme jako svou stranu ve sporech rozdělujících lidstvo.“
Skvělým příkladem je zde vznik Francie a Anglie. Ve středověku se tyto dva státní útvary vymezily proti sobě. Pro nás Francouze pak bylo náhradním protivníkem Německo, které, jak se často zapomíná, bylo hlavním soupeřem Anglie v předvečer války v roce 1914.
Jednou z Fergusonových klíčových tezí je, že vnitřní morálka společnosti souvisí s její vnější nemorálností. Právě nepřátelství k jiné skupině vytváří solidaritu s vlastní skupinou. „Bez soupeření národů a vedení války by samotná občanská společnost sotva dokázala nalézt nějaký svůj předmět či tvar.“ A „je marné doufat, že se v lůně lidu vytvoří pocit vnitřního sjednocení, aniž by se připustilo nepřátelství vůči těm, kdo se mu staví na odpor. Kdyby došlo k tomu, že by se naráz uhasila řevnivost vůči tomu, co přichází z ciziny, je pravděpodobné, že by se přerušily či oslabily domácí společenské vazby a že by to byl konec těch nejživotnějších národních pohnutek a ctností.“
Současný západní systém se snaží reprezentovat celek světa a neuznává existenci jiného. Poučení z Fergusona nám však říká, že pokud už neuznáváme existenci legitimního druhého, přestáváme existovat my sami. Síla Ruska naopak spočívá v jeho schopnosti uvažovat v kategoriích svrchovanosti a rovnocennosti národů – a s ohledem na existenci nepřátelských sil dokáže zajistit svou sociální soudržnost.

Paradoxem této knihy je, že nás na základě informací o vojenské akci Ruska přivádí k problematice krize Západu. Analýza ruské společenské dynamiky v letech 1990–2022, kterou začnu, se ukáže jako snadná. Směřování Ukrajiny a zemí bývalého socialistického tábora, svým způsobem paradoxní, se taktéž nebude jevit jako příliš složité. Naproti tomu zkoumání Evropy, Spojeného království
a Spojených států bude intelektuálně náročnějším cvičením. Budeme muset čelit klamům a přeludům, než pronikneme do skutečnosti, která se stále více podobá černé díře. Kromě sestupné spirály Evropy najdeme ve Spojeném království a Spojených státech vnitřní nerovnováhu takového rozsahu, že se stává hrozbou pro stabilitu světa.
Největším paradoxem je, že musíme připustit, že válka, zkušenost s násilím a utrpením a království hlouposti a omylu je také určitým testem vztahu ke skutečnosti. Válka nás přenáší na druhou stranu zrcadla, do světa, kde ideologie, statistické podvody, selhání sdělovacích prostředků a státní lži, nemluvě o bludech zastánců teorií různých spiknutí, rychle ztrácejí na síle. Vyjde najevo jednoduchá pravda: Hybnou silou dějin, které teď prožíváme, je krize Západu. Někteří lidé to vědí. Až válka skončí, nikdo to nebude moci popřít.