A co zkušenost?

O Thomasi Mertonovi se mluví jako o jednom z oněch vzácných západních mozků, kteří se v zenu cítili zcela doma. V knize Mystici a zenoví mistři, kterou jsme vydali jako druhou Mertonovu knihu (po knize Nová semena kontemplace) pojednává o různých náboženských koncepcích – raném mnišství, ruské pravoslavné spiritualitě, Shakerech, zen-buddhismu, a to s charakteristickou západní přímostí. Merton nejen studoval tato náboženství zvenčí, ale uchopil je empatií a živou účastí zevnitř. „Všechny kapitoly,“ napsal Merton, „spojuje jeden ústřední zájem: porozumět různým způsobům, jak lidé různých tradic koncipovali význam a metodu „cesty“, která vede k nejvyšším úrovním náboženského či metafyzického vědomí“.


“Ať je člověk jakkoli jednoduchý, zřejmé věci ho nemohou udivovat donekonečna.”

– Thomas Merton

„V posledních dvou třech letech navštívili Getsemanské opatství zkušení muži, plně kvalifikovaní reprezentovat takové tradice jako raja jóga, chasídismus, tibetský buddhismus, súfismus atd. Jména některých by ihned byla rozpoznána jako jedněch z nejvýznačnějších ve svém oboru. Otázka kontaktů a aktuální komunikace mezi kontemplativci různých tradicí už proto nepředstavuje velké překážky. Malá zkušenost z takového dialogu hned ukáže, že to je právě ta nejplodnější a nejuspokojivější rovina ekumenické výměny. Zatímco v rovině filozofických a doktrinálních formulací se můžeme střetávat s obrovskými překážkami, často je možné dojít k velmi otevřenému, prostému a naprosto uspokojivému porozumění při srovnávání poznámek o kontemplativním životě, jeho řádu, jeho rozmarech a jeho odměnách. Je skutečně až podivuhodně poučné mluvit se zenbuddhistou z Japonska a zjistit, že máte mnohem více společného s ním než s vlastními krajany, kteří se o náboženství příliš nezajímají nebo se zajímají jen o jeho vnější praktiky.
Důvody mohou být rozmanité a ani jeden neopravňuje hned přikročit k unáhleným závěrům. Ať už však můžeme vysvětlovat tuto skutečnost jakkoli, existuje něco, co lze nalézt u všech ras a ve všech tradicích, a to je schopnost kontemplativní zkušenosti a fakt jejího uvědomění i ve velmi čisté podobě. Tato schopnost a toto uvědomění jsou proto vlastní všem velkým náboženským tradicím, ať už asijským, nebo evropským, ať už je to hinduismus, buddhismus, islám, nebo křesťanství. To znamená, že duchovní klima křesťanského středověku a období patristiky bylo v zásadě „moudré“ spíše než „vědecké“, vhodné především ke kontemplaci, a proto upřednostňovalo duchovní a intelektuální perspektivu velmi podobnou perspektivě tradičních náboženských kultur Východu. A protože toto pojetí života stále naštěstí do jisté míry přetrvává v katolických kontemplativních řádech, vyplývá z toho, že naši kontemplující mnichové by měli mít predispozice k tomu, aby ocenili ty, kdo k nim přicházejí se zkušeností z analogických tradicí, a porozuměli jim.
Protože na druhé straně je tato atmosféra „moudrosti“ dosud tak dokonale nepřítomna v moderní technologické společnosti a protože kontemplativní centra jak na Východě, tak na Západě jsou předmětem destruktivních tlaků této společnosti, dá se říci, že dialog má ještě další význam, jímž je vzájemné rozšiřování horizontů a prohlubování vědomí jejich daru, jejich povolání a jejich historické odpovědnosti.
Můžeme tedy předběžně říci, co mají tyto různé tradice společného? Zde opět ihned narážíme na obtíže, protože se nedá říci, že by všechny spatřovaly vrchol ve spojení s „osobním Bohem“. Pro muslima není sporu o tom, že Bůh je Osoba, ale je tak naprosto a zcela transcendentní, že představa spojení s Ním přináší doktrinální problémy (které však súfisté v podstatě ignorují). Pro hinduistu je spojení s Bohem v rovině „Já-Ty“ přípustné v bhakti, které je však pokládáno za podřadnou formu spojení. V buddhismu je „neosobnost“ Boha dotažena do bodu anatta, do něhož není připuštěn ani atman čili nejvyšší Já hinduismu. Ale jakmile se na tuto otázku podíváme trochu podrobněji, zjistíme, že je mimořádně složitá a že celá představa osobnosti, ať už božské, nebo lidské, bude vyžadovat důkladné vyjasnění, ještě než dialog s Východem bude moci začít. Všimněme si však, že to vše je v rovině doktríny nebo metafyziky. A co zkušenost?“

– úryvek z knihy Mystici a zenoví mistři



„Merton je pro kontemplativní modlitbu tím, čím byl Martin Luther King pro hnutí za občanská práva a Henry Ford pro automobil. Ačkoli toto modlitební hnutí existovalo již staletí před jeho příchodem, Merton ho vyvedl z klášterního prostředí a zpřístupnil a zpopularizoval ho masám.”

– Ray Yungen

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nákupní košík
Přejít nahoru