O hříchu se dnes mluví málo a zkresleně. Ale problém morálního zla zůstává a je stejně tíživý jako kdykoli předtím. Tragická, absurdní situace člověka podrobeného smrti a vydaného vlastnímu hříchu i cizímu zlu nemá sama ze sebe východisko, říká Richard Rohr. Proto se vydává po stopách Ježíše a svatého Pavla a snaží se jejich poznatky o zlu přeložit do současného jazyka a ukázat, jak z toho všeho ven.
Nabízí přitom dva klíče pro pochopení. Předně vede člověka k tomu, aby si uvědomil, že skutečný hřích není zdaleka jen jednorázové tělesné selhání jednotlivce, jako třeba to, že někdo zcizoloží nebo se opije. Zlo je daleko spíš kolektivní záležitost, je vpleteno do celé lidské společnosti a do značné míry ji ovládá, i když se umí výborně maskovat a skrývat. Zlé skutky se dějí proto, že vyplývají ze špatných lidských vztahů a struktur a zapadají do nich. Ctnost i hřích jsou navíc ambivalentní. Ctnost je někdy jen dobře maskovaný narcismus, zatímco hřích může nečekaně přinést i dobré důsledky.
Nejprve musíme padnout, a potom se z toho pádu uzdravíme – a to obojí je Boží milost.
– Juliana z Norwiche
Jsem přesvědčen, že myšlenka hříchu pro mnohé z nás přestala být užitečná, protože jsme se museli vydat úplně jinam, abychom znovu získali představu o smrtící povaze skutečného zla. Nikdo nemůže popřít, že zlo je zcela reálné. Ale to, co mnozí z nás nyní vnímají jako skutečná zla ničící svět, se zjevně velmi liší od toho, čemu většina lidí říká hřích – tedy od osobních chyb či vin nebo údajných soukromých přestupků proti Bohu. Což opravdu strašlivou povahu zla zdaleka nevystihuje. Proto jsme o hřích ztratili zájem.
Ztratili jsme zájem také proto, že jsme slovo hřích obvykle slyšeli používat k tomu, aby někdo někoho soudil, vylučoval či ovládal nebo aby zahanbil a ovládal sám sebe, ale málokdy aby vnesl do lidské situace rozlišení nebo hlubší porozumění, tím spíš aby projevil soucit nebo odpuštění. Vnímám to tak, že čím víc je náboženství nebo kultura posedlé hříchem, tím víc nemilující a kognitivně strnulí jsou jeho příslušníci. Vzpomeňte si na kultury založené na zahanbování v mnoha čistě islámských zemích, úzkoprsé a kulturně nekritické formy judaismu, nepřítomnost humoru v kalvinistické Ženevě, krutost velké části puritánské Nové Anglie, nemilosrdné náboženství mnoha luteránů a inkvizitorství španělského a vůbec většiny lidového katolicismu.
Pokud jsme upřímní a vnímaví, jistě vidíme, že skutečné zlo často jako by „ovládalo ovzduší“ (fráze se objevuje v pavlovských textech, jako je Efeským 2,2), a je to spíše normou než výjimkou. Ve skutečnosti je zlo často kulturou schvalováno, obdivováno a považováno za nutné, jak se to stává v případě, že země jde do války, utrácí většinu svého rozpočtu na zbrojení, upřednostňuje luxus před nezbytnostmi, ubaví se k smrti nebo znečišťuje vlastní společnou vodu a vzduch. Zdá se, že zlo je kolektivní, obdivované a považované za nezbytné předtím, než se stane osobním a zahanbujícím. Jak napsal apoštol Pavel (nebo Pavlova škola) v hutném, třídílném a velmi poučném textu Efeským 2,1-2: „Byli jste mrtví svými zločiny a hříchy, jež byly vaším způsobem života, když jste žili podle zásad tohoto světa, a tedy poslouchali vládce, který ovládá samotné ovzduší.“* Pojďme se na tuto hutnou větu podívat blíže. Zdá se, že vypočítává nejméně tři zdroje zla: „zločiny a hříchy, jež byly vaším způsobem života“ (naše osobní účast na kultuře, která je sama zločinná a hříšná); „žít podle zásad tohoto světa“ (protože většina kultur je založena na falešné nebo povrchní shodě o hodnotách, důstojnosti a úspěchu); a iluze a podvody, které tak silně ovládají oblast vědomí, že většina z nás je nedokáže prohlédnout. „Ovládají“ nás jako vzduch, který dýcháme, a nikdo je nikdy nezpochybňuje. Tyto zdroje pak dostaly označení tělo, svět a ďábel neboli tři klasické zdroje zla, které brzy podrobněji popíšu.
Richard Rohr je celosvětově uznávaný ekumenický učitel svědčící o univerzálním probuzení v rámci křesťanského mysticismu a starobylého podání. Je františkánským knězem z Nového Mexika a zakladatelem Centra pro akci a kontemplaci (CAC.org) v Albuquerque. Jeho učení je založeno na františkánské alternativní ortodoxii – praktikující rozjímání a sebe-vyprázdnění – a projevuje se v radikálním soucitem, zejména pro sociálně marginalizované. P. Richard je autorem mnoha knih, včetně Všechno má své místo, Adamův návrat, Nahá přítomnost, Dýchání pod vodou, Pád vzhůru, Nesmrtelný diamant, Touha milovat: Alternativní cesta Františka z Assisi, Božský tanec: Trojice a vaše proměna.
