Poslední vlak na věčnost
Představte si, že přijdete na londýnské nádraží v polovině 19. století. Cestující v černých šatech zasmušile čekají na odjezd. Průvodčí kontroluje jízdenky, za okny stojí parní lokomotiva a do zvláštního vagónu se nakládají rakve. Někteří pasažéři mají před sebou zpáteční cestu. Jiní už se nikdy nevrátí.
Není to výjev z gotického románu ani fantazie Charlese Dickense. V Londýně skutečně existovala železnice určená k přepravě mrtvých. Jmenovala se London Necropolis Railway a po téměř devadesát let vozila zesnulé a jejich pozůstalé z britské metropole na vzdálený hřbitov.
Její příběh vypovídá nejen o viktoriánském vztahu ke smrti, ale také o tom, jak se moderní společnost pokoušela vyřešit jeden z nejstarších lidských problémů pomocí nejnovější techniky.
Londýn, který už neměl kam pohřbívat
V první polovině 19. století rostl Londýn závratnou rychlostí. Z necelého milionu obyvatel na počátku století se rozrostl na více než dva a půl milionu. Lidé přicházeli za prací do továren a dílen, vznikaly nové čtvrti a ulice se plnily koňskými povozy.
S živými ale přibývali i mrtví.
Městské hřbitovy, často namačkané kolem kostelů uprostřed husté zástavby, přestávaly stačit. Hroby se otevíraly znovu a znovu, někdy dříve, než se těla předchozích pohřbených stačila rozložit. Zápach, kontaminovaná voda a obavy z epidemií proměnily pohřbívání ve vážný hygienický a nakonec i politický problém.
Řešení nabízely nové hřbitovy na okrajích města. Jenže Londýn rostl tak rychle, že i jeho předměstí postupně pohlcoval. A přepravit rakev koňským pohřebním vozem mnoho kilometrů za město nebylo levné.
Dva podnikatelé, Richard Broun a Richard Sprye, proto přišli s nápadem: Co kdyby mrtví z Londýna jednoduše odjížděli vlakem?
Město mrtvých uprostřed lesů
V roce 1854 byl jihozápadně od Londýna otevřen obrovský hřbitov Brookwood. Ležel v hrabství Surrey, přibližně čtyřicet kilometrů od hlavního města, mezi lesy a vřesovišti.
Jeho rozloha byla na tehdejší poměry ohromující. Měl sloužit různým náboženským komunitám i společenským vrstvám a nabídnout prostor pro pohřbívání daleko od přelidněných ulic.
Významnou součástí celého projektu byla železnice.
U londýnského nádraží Waterloo vznikla samostatná pohřební stanice. Nebyla určena běžným cestujícím. Měla vlastní čekárny, prostory pro uložení rakví a zařízení umožňující jejich přepravu na nástupiště.
Odtud odjížděl zvláštní vlak do Brookwoodu. Na cestě využíval běžnou železniční trať, ale v samotném hřbitově pokračoval po vlastní odbočce.
První pravidelný pohřební vlak vyjel 13. listopadu 1854. Podle historických záznamů přepravoval k pohřbu dvě mrtvě narozená dvojčata.
Ani smrt nezrušila cestovní třídy
Snad nejpodivnější součástí celého systému bylo rozdělení cestujících.
Ve viktoriánské Británii záleželo na společenském postavení téměř ve všech oblastech života. Pohřební železnice nebyla výjimkou.
Existovaly tři cestovní třídy. Lišily se cenou, uspořádáním prostor i úrovní poskytovaných služeb. Odlišné oddíly byly vyhrazeny pozůstalým a také samotným rakvím.
Bohatší rodiny si mohly dovolit nákladnější pohřeb, zatímco pro chudší Londýňany představovalo Brookwood dostupnější alternativu k drahým městským hřbitovům.
Rozdělení se navíc neřídilo pouze majetkem. Důležitou roli hrálo také náboženství.
Uvnitř hřbitova se nacházely dvě železniční stanice. Jedna sloužila anglikánské části pohřebiště, druhá ostatním náboženským skupinám a lidem mimo anglikánskou církev.
Na jednom vlaku tak společně cestovali lidé, které společenská pravidla jejich doby pečlivě oddělovala.
Z dnešního pohledu je snadné považovat tento systém za absurdní. Ve skutečnosti ale ukazuje něco hlubšího: ani tváří v tvář smrti se lidé nedokázali vzdát hranic, které mezi sebou vytvořili.
Poslední cesta, která měla jízdní řád
Pohřební vlak nebyl jen zvláštní dopravní prostředek. Vytvářel také vlastní podobu posledního rozloučení.
Pozůstalí se shromáždili na nádraží, nastoupili do určených vagónů a společně vyrazili na cestu za město.
Z oken postupně mizely husté ulice, tovární komíny a kouř. Nahrazovaly je otevřené krajiny, stromy a klidnější prostředí venkova.
Na hřbitově následoval samotný pohřeb. Ti, kdo doprovázeli zemřelého, se poté mohli vrátit vlakem do Londýna.
Celý obřad tak získal zvláštní rytmus, vymezený odjezdem, cestou, rozloučením a návratem.
Železnice, jeden z nejvýraznějších symbolů průmyslové revoluce, se stala součástí rituálu, který lidstvo provází od nepaměti.
Dobová fotografie původního londýnského nádraží pohřební železnice, kolem roku 1890. Zdroj: Wikimedia Commons
Konec železnice mrtvých
Původně ambiciózní projekt ale nikdy nenaplnil všechny představy svých zakladatelů.
Londýn začal hledat i jiná řešení pohřbívání. Postupně se rozšiřovala nabídka hřbitovů, ve 20. století rostl význam kremace a automobilová doprava umožňovala přepravovat rakve rychleji a pružněji.
Zvláštní pohřební vlaky postupně ztrácely zákazníky.
Definitivní zlom přišel během druhé světové války. V dubnu 1941 zasáhlo bombardování londýnské nádraží pohřební železnice a provoz se už neobnovil.
Brookwoodský hřbitov však existuje dodnes. Jeho alejemi se stále chodí mezi náhrobky a na některých místech lze rozeznat pozůstatky železniční trasy.
V Londýně se zase dochovala část budovy pozdějšího pohřebního nádraží na Westminster Bridge Road, nenápadná připomínka doby, kdy i poslední cesta člověka mohla začínat u železniční pokladny.
Co o nás prozrazuje způsob, jakým pohřbíváme mrtvé?
Příběh londýnské pohřební železnice může dnes působit bizarně. Ale byl to zároveň promyšlený pokus propojit péči o mrtvé s potřebami rychle rostoucího města.
V každé společnosti se kolem smrti vytvářejí pravidla a rituály. Některé považujeme za přirozené a důstojné, jiné nám připadají zvláštní nebo dokonce nepřijatelné. Přitom se neustále proměňují.
Právě tuto rozmanitost zkoumá také Caitlin Doughtyová ve své knize Hledání dobré smrti, v níž nás provází pohřebními zvyky různých kultur. Připomíná, že neexistuje jediný samozřejmý způsob, jak zacházet se zemřelými. A že naše představy o důstojném rozloučení často vypovídají především o nás samotných.