Když máme na všechno názor, zbývá ještě místo pro soucit?

Žijeme ve světě, kde je stále snadnější někoho odsoudit a stále obtížnější mu porozumět. Rozhořčení se stalo běžnou součástí veřejné debaty a morální jistota někdy nahrazuje skutečné přemýšlení. Jenže co když spravedlivý hněv sám o sobě nestačí?

Stačí několik vět v internetové diskusi, kontroverzní výrok politika nebo zpráva o události na druhém konci světa. Během okamžiku víme, kdo má pravdu, kdo se mýlí, kdo je dobrý a kdo špatný. Vyjadřujeme své postoje, připojujeme se k jedné straně a odsuzujeme tu druhou.

Na tom nemusí být nic špatného. Schopnost rozpoznat nespravedlnost a postavit se proti ní je důležitou součástí lidské morálky. Problém nastává ve chvíli, kdy se z oprávněného rozhořčení stane náš trvalý způsob, jakým se vztahujeme ke světu.

Když už nechceme pochopit, proč se někdo chová určitým způsobem, ale zajímá nás pouze to, zda stojí na správné straně. Když se vlastní morální bezúhonnost stane důležitější než osud lidí, o nichž vedeme spory.

A když nás hněv začne uspokojovat natolik, že už vlastně ani netoužíme po změně.

Proč je tak příjemné mít pravdu?

Pocit morální jistoty má jednu pozoruhodnou vlastnost: umožňuje nám vidět svět přehledně. Dobro a zlo stojí proti sobě, my víme, kam patříme, a nemusíme příliš pochybovat.

Jenže takové uspořádání má svou cenu.

Člověk, který je přesvědčený o vlastní spravedlnosti, může snadno přehlédnout své vlastní rozpory. To, co u druhých odsuzuje, dokáže u sebe nebo u lidí ze své skupiny vysvětlit, omluvit či zcela ignorovat.

Podobně fungují i celé společnosti. Každá skupina má své příběhy, své hrdiny, své nepřátele a svá přesvědčení o tom, co je správné. A málokterá ochotně připouští, že by sama mohla být součástí problému.

Tento mechanismus patří k ústředním tématům knihy Slzy věcí: Prorocká moudrost pro naši rozjitřenou dobu amerického františkánského teologa Richarda Rohra.

Rohr se v ní vrací ke starozákonním prorokům. Nikoli proto, aby předpovídal budoucnost nebo opakoval dávná náboženská přikázání, ale aby ukázal, jak překvapivě aktuální jsou jejich zápasy s lidskou pýchou, nespravedlností a potřebou odsuzovat.

Proroci podle něj nebyli pouze rozhněvanými kazateli. Jejich zásadní úloha spočívala v něčem mnohem nepohodlnějším: dokázali kritizovat vlastní společnost, vlastní náboženskou tradici a vlastní skupinu.

Byli ochotni říkat nepříjemné pravdy právě těm, k nimž sami patřili.

A to je schopnost, která nám často chybí i dnes.

Hněv může být správný. Ale co následuje po něm?

Hněv má v lidském životě své oprávněné místo. Bez něj bychom možná nedokázali reagovat na bezpráví, útlak nebo utrpení druhých. Mnohé společenské změny začínaly tím, že někdo odmítl dál přijímat nespravedlivý stav věcí.

Rohr tuto skutečnost nijak nezpochybňuje. Ukazuje však, že hněv může být začátkem morálního vývoje, nikoli jeho konečným cílem.

Ve starozákonních prorockých knihách nachází pozoruhodný pohyb. Proroci nejprve vystupují s rozhořčením, hrozbami a představou odplaty. S postupujícím příběhem se však jejich pohled proměňuje. Objevuje se pochybnost, zármutek, vědomí vlastní nedokonalosti a nakonec milosrdenství.

Nejde o jednoduchý ani přímočarý proces. Proroci se často vracejí ke svému hněvu a někteří v něm podle Rohra zůstávají uvězněni.

Podstatné však je, že nejhlubší poznání nepřichází ve chvíli největšího rozhořčení.

Přichází tehdy, když člověk dokáže překročit potřebu trestat a vítězit.

To nás přivádí k nepříjemné otázce: Co vlastně chceme, když se rozhořčujeme nad nespravedlností?

Chceme, aby utrpení skončilo? Aby se napravily škody? Aby se společnost změnila?

Anebo chceme především vidět viníka potrestaného a sebe samotné utvrzené v přesvědčení, že jsme na správné straně?

Obojí se může navenek projevovat velmi podobně. Vnitřní motivace však může být zásadně odlišná.

Co se skrývá za naším rozhořčením?

Jedna z nejzajímavějších Rohrových myšlenek se týká vztahu mezi hněvem a smutkem.

Na základě své dlouholeté práce s lidmi dochází k přesvědčení, že za velkou částí našeho hněvu stojí hlubší, často nepřiznaný zármutek.

Zármutek nad tím, že svět není takový, jaký bychom si přáli. Že lidé ubližují druhým. Že věci nedokážeme napravit. Že ani my sami nejsme takoví, jací bychom chtěli být.

Hněv nám proti tomu nabízí zdánlivě jednodušší řešení. Umožňuje nám jednat, obviňovat, hledat odpovědné osoby a získat pocit kontroly.

Smutek je obtížnější. Vyžaduje totiž připustit, že existují věci, které nedokážeme napravit, a utrpení, které nelze jednoduše odstranit.

Právě zde dostává smysl název Rohrovy knihy.

Výraz lacrimae rerum, tedy „slzy věcí“, pochází z Vergiliovy Aeneidy. Jeho hrdina Aeneas hledí na vyobrazení trójské války, na utrpení a umírání lidí, které znal, a je hluboce pohnut tragikou lidského osudu.

Rohr v tomto obrazu nachází jiný způsob, jak se vztahovat ke světu. Namísto okamžitého odsouzení se nejprve zastavit u utrpení. Nechat na sebe působit skutečnost, že lidský život je křehký, nedokonalý a často bolestný.

Neznamená to přestat rozlišovat mezi správným a špatným. Znamená to neztratit při tomto rozlišování schopnost vidět člověka.

Soucit neznamená omlouvat zlo

Tady se objevuje důležitá námitka.

Nemůže se soucit stát pohodlnou výmluvou pro nečinnost? Pokud se budeme snažit každého pochopit, neztratíme nakonec schopnost jasně pojmenovat zlo?

Takové nebezpečí skutečně existuje. A právě proto je důležité nepřevádět Rohrovu myšlenku na jednoduchou výzvu k laskavosti.

Proroci, o nichž píše, nebyli pasivními pozorovateli. Ostře vystupovali proti vykořisťování, násilí, korupci a zneužívání moci. Zvláštní pozornost věnovali chudým, slabým a lidem na okraji společnosti.

Soucit pro ně neznamenal rezignaci na spravedlnost. Byl spíše způsobem, jak usilovat o spravedlnost, aniž by sami podlehli nenávisti.

Můžeme odsoudit určité jednání a zároveň se pokusit porozumět člověku, který se ho dopustil. Můžeme požadovat odpovědnost, aniž bychom druhého zbavovali lidské důstojnosti. Můžeme nesouhlasit, aniž bychom z nesouhlasu vytvářeli nepřátelství.

To samozřejmě není snadné.

Mnohem jednodušší je rozdělit svět na dobré a špatné lidi a následně se starat především o to, abychom sami zůstali mezi těmi dobrými.

Jenže skutečná spravedlnost se nemůže spokojit s hledáním viníků. Musí se zajímat také o příčiny utrpení, o podmínky, v nichž vzniká, a o možnosti skutečné nápravy.

Rohr v této souvislosti upozorňuje na naši tendenci hledat několik „špatných jednotlivců“, na které lze svalit odpovědnost, zatímco širší společenské mechanismy zůstávají nedotčené.

Odsoudit člověka je totiž často jednodušší než změnit systém, jehož je součástí.

Odvaha kritizovat vlastní stranu

Snad nejprovokativnější poselství prorocké tradice nespočívá v tom, že bychom měli být tolerantnější k lidem s jinými názory.

Spočívá v požadavku, abychom byli poctivější sami k sobě.

Dokážeme připustit, že člověk, s nímž zásadně nesouhlasíme, může mít v něčem pravdu? Umíme pojmenovat nespravedlnost, kterou páchají lidé zastávající stejné hodnoty jako my? A jsme ochotni změnit vlastní názor, když narazíme na skutečnosti, které mu odporují?

Taková sebekritika může být mnohem náročnější než veřejně odsoudit tisíc neznámých lidí.

Rohr v závěru knihy píše o potřebě vychovávat „láskyplné kritiky“ – lidi, kteří jsou schopni být součástí určitého společenství, ale zároveň si od něj udržet dostatečný odstup, aby dokázali rozpoznat jeho chyby.

Lidi, kteří nejsou loajální za cenu mlčení a kritičtí za cenu nenávisti.

Právě taková schopnost by mohla být důležitým lékem na rozjitřenost veřejného prostoru. Ne proto, že by odstranila rozdíly mezi našimi názory nebo vyřešila společenské konflikty, ale proto, že by nám umožnila vést je jinak.

Bez představy, že musíme druhého porazit, abychom sami mohli mít pravdu.

A možná také bez potřeby proměnit každou neshodu v morální soud.

Když už nestačí mít pravdu

Žádná společnost se neobejde bez schopnosti rozlišovat dobro a zlo. Bez kritiky, odpovědnosti a někdy ani bez oprávněného hněvu.

Ale samotné rozhořčení společnost nezmění. Když se stane trvalým postojem, může nás uzavřít do nekonečného hledání dalších viníků a dalších důvodů, proč se cítit spravedlivě.

Richard Rohr v knize Slzy věcí nabízí jinou možnost. Ne opustit spravedlnost, ale rozšířit ji o soucit. Nepřestat vidět zlo, ale nepřestat při tom vidět ani lidské utrpení.

Možná totiž největší zkouškou našeho přesvědčení není to, jak hlasitě dokážeme odsoudit druhé.

Ale zda si i ve chvíli, kdy jsme přesvědčeni o vlastní pravdě, dokážeme zachovat schopnost jim porozumět.

Článek vychází z myšlenek knihy Richarda Rohra Slzy věcí: Prorocká moudrost pro naši rozjitřenou dobu. Kniha se prostřednictvím starozákonních proroků zabývá proměnou hněvu, náboženské i společenské sebekritiky a hledáním soucitu ve světě plném konfliktů.