Kniha Dějiny pohanské Evropy, kterou připravujeme, je mimořádně čtivým přehledem pohanských náboženství ze všech částí Evropy, který se přitom vyznačuje vědeckým a historickým přístupem a zpracováním. Pohanství se v pojetí autorů ani neomezuje jen na klasické náboženství antiky, ani na protikřesťanské nebo humanistické pojetí lidského světa. Definují jej především jako polyteismus, který vidí v Přírodě teofanii, projevení božství, jehož základní složkou je i Bohyně, ženský princip. To vysvětluje i rostoucí oblibu pohanství, které nyní čerpá impulsy ze zájmu o životní prostředí a ze snahy feminismu emancipovat ženy i v duchovní oblasti, dosud setrvávající z velké části v doméně mužů.
Autoři ve svém zkoumání vycházejí z nejstarších písemných zpráv o minojské kultuře na Krétě a mykénské kultuře v Řecku. Přes klasické Řecko, záhadnou kulturu Etrusků a Řím, jejichž náboženství jsou poměrně známá, pak pokračují popisem méně známých božstev a rituálů Keltů a Germánů, a velký prostor zde dostávají i donedávna málo známé či zcela opomíjené a sotva zdokumentované kmenové systémy Piktů, Finů a ostatních kmenů na severních okrajích kontinentu a Slovanů, včetně Rusů. Kniha se tak stává uceleným a vyváženým popisem původních evropských posvátných tradic, na jejichž existenci jsme už zapomněli a jež nezřídka opomíjejí i duchovně orientovaní lidé, kteří hledají inspiraci například ve východních náboženstvích. Ačkoli jsou veškerá tvrzení podepřena vědeckými fakty, autoři se nevyhýbají ani odvážnějším úvahám o transformovaných reliktech pohanských rituálů v křesťanství a v lidové kultuře. Poslední část knihy se zabývá novopohanstvím a jeho specifickými směry v jeho rámci, jako jsou neodruidismus, wicca nebo ásatrú.
Pohanské obrození se tu jeví jako součást obecného procesu, v němž se lidstvo, dlouho nahlížené jak monoteistickým náboženstvím, tak světským materialismem abstrahovaně od svého prostředí, dostává zpět do svého obecnějšího kontextu, a tento kontext, z velké části tvořený materiálním světem, získává posvátnou podobu.
Ukázka z úvodu připravované knihy Dějiny pohanské Evropy:
V této knize popisujeme skrytou historii Evropy, výskyt jejího původního náboženství v různých formách od starověku po dnešek. Většina lidí je dnes lépe obeznámena s původními tradicemi oblastí mimo Evropu než se svým vlastním duchovním dědictvím. Tradice amerických Indiánů, kmenová náboženství Afriky, složitá víra a praxe hinduismu a poměrně nedávno oživená tradice japonského šintoismu jsou široce uznávané jako autentické původní tradice příslušných oblastí. Původní evropské tradice, od mohutných civilizací Řecka a Říma po sotva zdokumentované kmenové systémy Piktů, Finů a ostatních kmenů na severních okrajích kontinentu, se v nápadném protikladu k tomu pokládaly za něco, co bylo zcela vymazáno. Mělo se za to, že byly zcela nahrazeny nejprve křesťanstvím a islámem, v novější době pak pokřesťanským humanismem. V této knize oproti tomu tvrdíme, že nikdy nepřestaly existovat, a dokonce se více či méně otevřeně rozvíjely až do dnešní doby, kdy procházejí novým rozkvětem a obnovou.
Ale nejdříve si definujme pojmy. Slovo „pohan“ (s malým „p“) se často užívá v pejorativním smyslu k označení někoho prostě jen „necivilizovaného“, nebo dokonce „nekřesťanského“ (tyto dvě charakteristiky se obecně pokládají za identické), stejným způsobem, jako se používá slovo „neznaboh“. Jeho doslovný význam je „venkovský“, „pocházející z venkova“ (pagus). Jako náboženské označení jej poprvé používali ranní křesťané v Římské říši k popisu vyznavačů jiných (nežidovských) náboženství, nikoli proto, jak se kdysi soudilo, že to byli převážně venkovští balíci, a nikoli kultivovaní, svobodomyslní lidé z města, kdo se drželi starých tradic, ale protože římští vojáci v té době užívali slovo paganus v opovržlivém smyslu pro civilní obyvatele a nebojovníky. Ranní křesťané se pokládali za „vojáky Krista“ a na ty, kdo nevyznávali jejich náboženství, pohlíželi s despektem jako na ty, kdo zůstávají doma, pagani. Nezdá se, že by takové používání tohoto slova trvalo delší dobu mimo křesťanskou komunitu. Ve čtvrtém století se slovo „pagan“ vrátilo blíže ke svému základnímu významu a bylo užíváno nepolemicky k označení kohokoliv, kdo uctíval ducha daného místa, paguse.1
Pojmenování přetrvalo dlouho poté, co byl jeho původní význam zapomenut, a odkazem k velkým klasickým civilizacím Řecka, Říma, Persie, Kartága atd. se rozvíjely nové vrstvy jeho použití. Spisovatelé raného křesťanství skládali výpady „proti pohanům“, čímž mínili filosofy a teology, jako byli Platón, Porfyrios, Plútarchos, Celsus a další předchůdci a současníci. Mnohem později, když se v evropské renesanci znovu objevila klasická literatura, literáti té doby psali eseje o pohanské filosofii a v devatenáctém století se použití slova „pohanský“ zavedlo tak, že bylo téměř synonymem slova „klasický“. Na začátku dvacátého století založil D. H. Lawrence literární skupinu „Pohané“, která čerpala svou inspiraci z Řecka a z toho, co později charakterizoval jako jeho „velkou, starou pohanskou vizi, než idea a pojem osobnosti učinily všechno tak malým a těsným, jako je dnes“.2
Lawrencova terminologie má už podtóny současného používání tohoto výrazu, v němž se „pohanský“ opět blíží svému původnímu významu a charakterizuje náboženství uctívající Přírodu, které se snaží vést lidský život v harmonii s velkými cykly ztělesněnými rytmem ročních období. V tom, co následuje, se přikláníme k této konvenci a použitím slova „Pohanství“ (s velkým „P“) obecně odkazujeme k původním duchovním tradicím, které uctívají Přírodu, a zvláště pak k těm evropským, které byly jejich současnými stoupenci konkrétně pod tímto názvem znovu oživeny. Pohanská náboženství v tomto smyslu mají společné následující charakteristiky:
- Jsou polyteistická, uznávají pluralitu božských bytostí, které mohou, ale nemusejí být avatáry nebo jinými aspekty základní jednoty/duality/trojice atd.
- Pojímají Přírodu jako teofanii, jako manifestaci božství, nikoli jako jeho „padlé“ stvoření.
- Stejně jako mužský božský princip, Boha, nebo místo něj uznávají ženský božský princip, zvaný Bohyně (psáno s velkým „B“, aby se odlišila od mnoha konkrétních bohyň). (V celé této knize užíváme slovo „bůh“ výlučně tak, že jím odkazujeme k mužským božstvům, nikoli k božskému zdroji nebo k božství samotnému.)
V tomto smyslu jsou všechna původní animistická náboženství světa pohanská, protože splňují všechny tři charakteristiky. Například hinduismus je pohanský, ale judaismus, islám a křesťanství samozřejmě pohanské nejsou, neboť všechna popírají existenci Bohyně a nesplňují jednu nebo dvě z dalších charakteristik. Buddhismus, který se vyvinul z původní hinduistické tradice, je vysoce abstraktní věroučný systém, který se zabývá spíše tím, co existuje mimo čas a svět jevů, než zásahy božstev do našeho světa. Ve své čisté formě si zachoval jen máloco společného se svým pohanským rodičem. Všechny tři charakteristiky uvedené výše však sdílí moderní Pohanství ve svých rozmanitých formách, jak ukážeme v této knize, se starověkými náboženstvími národů Evropy.
V posledních letech mnozí lidé evropského původu vidí v původních starověkých tradicích základ nového náboženství pro jednadvacáté století. Toto nové náboženství, zvané novopohanství nebo prostě jen Pohanství, je v nejširším smyslu formou přírodního mysticismu. Je to víra, která pokládá Zemi a všechny materiální věci za teofanii, výlev boží přítomnosti, která je obvykle personifikovaná v postavě Velké Bohyně a jejího chotě, Boha či mužského principu Přírody. Tyto dva principy společně obsahují veškerou existenci a umožňují vývoj. V určitém smyslu je to nové náboženství pro Nový věk. Tato dvě základní božstva, jejichž vliv je komplementární spíše než hierarchický nebo antagonistický, jsou odrazem moderního myšlení. Dnešní pohané obvykle pokládají všechny bohy a bohyně za personifikace těchto dvou principů, což je oproti starověku, kdy se mnozí bohové a bohyně pojímali jako skutečně nezávislé entity, v určitém protikladu. Ve své nejčastěji publikované podobě je nové Pohanství teologií polarit spíše než polyteismem starověké evropské kultury.
Ale moderní Pohanství je také dědicem starých evropských tradic. Přisvojilo si jejich posvátná místa, svátky a božstva, která vyzvedlo ze zapomnění a reinterpretovalo je způsobem, který má zaručit živoucí pokračování jejich původní funkce. Stoupenci specifických směrů v jeho rámci, jako jsou neodruidismus, wicca nebo ásatrú, chtějí žít současnou formou těchto starších náboženství, která jsou popsána nebo naznačena ve starověkých spisech, jako na Islandu, kde je ásatrú právně uznávaným náboženstvím, které odvozuje svá pravidla přímo od starých skandinávských mudrců a formuluje jejich pohled do podoby, která má kontinuitu s minulostí, ale je vhodná pro dvacáté století. Na opačném konci stojí mnozí novopohané, zejména v anglosaských zemích, kteří nesledují žádný strukturovaný směr, ale obecně uctívají Přírodu a vyznávají polyteistický názor, v jehož středu je Bohyně, což odpovídá obvyklým náboženským postojům, jak jsou zde zaznamenány.
Proč se v moderní Evropě a Americe opět objevilo Pohanství? Máme tu co dělat s historickým procesem, který prochází svou poslední kapitolou, ale základním impulsem bylo podle všeho nejprve hledání náboženství, které uctívá Bohyni, a tak přiznává ženám stejně jako mužům důstojnost bytostí, které mají „rysy božství“. To pokládaly za nutné ženy, jejichž politická emancipace nebyla provázena obdobným vývojem, pokud jde o jejich náboženský status. (Dokonce i v pohanském, polyteistickém hinduismu je dnes jedním z nejrychleji rostoucích lidových náboženství kult bohyně Kálí, Velké Matky.3) Za druhé, v Evropě a v Americe získal význam větší respekt k Zemi. Ekologické „zelené“ hnutí šlo ruku v ruce s ochotou věnovat pozornost vnitřnímu uspořádání fyzického světa, jeho rytmu a jeho „duchu místa“. To vedlo k obnovenému uznání hodnoty porozumění tradičním dovednostem a přesvědčením a filosofii, na nichž stály. Ta byla obecně pohanská. A konečně, vliv pohanských filosofií z Orientu, který tento vývoj doprovázel, poskytl sofistikované zdůvodnění praktik, které by v dřívějších dobách byly odmítány jako neodůvodněné pověry. Pohanské obrození se tak jeví jako součást obecného procesu, v němž se lidstvo, dlouho nahlížené jak monoteistickým náboženstvím, tak světským materialismem v abstrakci od svého prostředí, dostává zpět do svého obecnějšího kontextu. Tento kontext je jak fyzický, tvořený materiálním světem chápaným jako podstatná součást života, tak chronologický, jak se ukazuje v hledání kontinuity mezi moderním světonázorem a starověkými filosofiemi. Starověká náboženství často nejsou příliš známá mimo oblast té které akademické specializace a důkazy jejich přetrvávání jsou často nepochopeny nebo dezinterpretovány jako „náhoda“ nebo „pověra“. Právě tyto důkazy takové kontinuity jsou předmětem našeho zkoumání v této knize.
Oblast našeho zkoumání pokrývá celou Evropu, počínaje Řeckem a východním Středozemím, domovem nejranějších psaných záznamů; pokračuje na západ přes Řím a jeho říši; pak přechází k takzvanému „keltskému okraji“ Francie, Británie a částí Nizozemí; a konečně do východní a střední Evropy, pobaltských států a Ruska, které se (kromě Ruska a jižních slovanských států) objevily v historických záznamech až zcela nedávno. Evropa v tomto smyslu je geografická entita rozdělená zhruba na sever a jih Alpami a na východ a západ pražským poledníkem. Poté co Svatá říše římská na západě a Byzantská říše na východě společně definovaly křesťanstvo, Evropa se stala kulturní jednotou a její původní náboženské tradice zmizely z jedné oblasti po druhé do relativního zapomnění. Právě tyto vitální, i když napůl skryté tradice zde chceme zaznamenat.
Staletí pokrývající časové rozpětí mezi úsvitem zaznamenané historie a dneškem představují různé časové škály v různých oblastech. Proces interpretace doby kamenné je stále tak rozsáhlý a současně natolik sporný, že ho nejde v kontextu této knihy dobře zvládnout. Bude stačit, když popíšeme, čemu lidé věřili a co dělali v různých dobách a na různých místech. Představuje to fascinující příběh a my ho začneme vyprávět od nejranějších záznamů.
Prudence Jonesová je spisovatelka a komentátorka pohanských tradic Evropy a souvisejících duchovních systémů. Začínala jako akademická filozofka v Cambridgi, později vyučovala tamtéž a na univerzitě v Albertě, kde se věnovala výzkumu antické a středověké logiky. Její zájem o vizionářský aspekt středověkého a starověkého myšlení vedl k řadě přednášek, článků, překladů a knih.
Nigel Campbell Pennick, autor publikující mj. o přírodní magii, venkovských lidových zvycích, keltském umění a runách. Píše o mořských druzích, je výtvarníkem a ilustrátorem, návrhářem a výrobcem vitráží a hudebníkem. Píše také o evropském umění a řemeslech, stavbách, krajině, zvycích, hrách a duchovních tradicích.
