E. F. Schumacher vyzývá ve své poslední knize k novému rozvoji „vědy pro porozumění“ či moudrosti, jejichž postupná eliminace doprovázená rychlým a stále se zrychlujícím hromaděním „poznání pro manipulaci“ – instrumentálního, technického, vědecky racionálního vědění je podle něj největší hrozbou pro západní civilizaci.
„Každý inteligentní hlupák dokáže udělat věci větší, složitější a násilnější. K tomu, aby se člověk vydal opačným směrem, je potřeba špetka geniality – a spousta odvahy.”
– E. F. Schumacher
„…Někteří z nás zakoušejí pocity podobné těm, které popisuje Maurice Nicoll:
Jednou, v hodině výuky o Novém zákonu v řečtině v nedělní škole, kterou vedl ředitel, jsem se navzdory své koktavosti odvážil zeptat, co znamenají některá podobenství. Odpověď byla tak zmatená, že jsem ve skutečnosti zakoušel první okamžik vědomí – to znamená, náhle jsem si uvědomil –, že nikdo nic neví… a od tohoto okamžiku jsem si začal myslet, nebo spíše jsem věděl, že mohu… Na tu třídu si jasně vzpomínám, vysoká okna, konstruovaná tak, abychom z nich nemohli vidět, lavice, stupínek, na němž ředitel seděl, jeho učenou, hubenou tvář, jeho nervózní zvyk křivit ústa a škubat rukama – a toto náhlé vnitřně zjevené poznání, že neví nic – nic, to znamená nic o ničem, na čem skutečně záleží. To bylo mé první vnitřní osvobození z moci vnějšího života. Od té doby jsem s jistotou věděl – a to znamená díky vnitřnímu individuálnímu autentickému vnímání, které je jediným zdrojem skutečného poznání –, že všechen můj odpor k náboženství, jak jsem se ho učil, byl oprávněný.
Mapy vytvářené moderním materialistickým scientismem nechávaly všechny otázky, na nichž opravdu záleželo, nezodpovězené; co víc, popíraly oprávněnost těchto otázek. V mém mládí před půl stoletím byla situace dosti zoufalá; a nyní je ještě horší, protože stále rigoróznější uplatňování vědecké metody na všechny předměty a ve všech disciplínách zničilo i ty poslední zbytky starověké moudrosti –
přinejmenším v západním světě. Ve jménu vědecké objektivity se hlasitě prohlašuje, že „hodnoty a významy jsou jen obranné mechanismy a formy reakce“; že člověk „není nic jiného než složitý biochemický mechanismus poháněný spalovacím systémem, který dodává energii počítačům s nesmírnou kapacitou paměti pro zachování kódované informace“. Sigmund Freud nás dokonce ujišťoval, že „to jediné, co vím jistě, je to, že lidské hodnotové soudy jsou absolutně určovány touhou člověka po štěstí, a jsou proto jen snahou podepřít jeho iluze argumenty“.
Jak by mohl někdo odolávat tlaku takových výroků, pronášených ve jménu objektivní vědy, pokud, tak jako Maurice Nicoll, náhle neobdrží „vnitřně zjevené poznání“, že ten, kdo říká takové věci, jakkoli může být vzdělaný, neví nic o ničem, na čem skutečně záleží? Lidé žádají chleba, a dostávají kameny. Prosí o radu, co by měli dělat, aby „byli spaseni“, a je jim řečeno, že myšlenka spásy nemá žádný srozumitelný obsah a že je to jen infantilní neuróza. Touží po vodítku, jak žít jako odpovědní lidé, a je jim řečeno, že jsou stroje podobné počítačům bez svobodné vůle, a proto bez odpovědnosti.
„Dnešní nebezpečí,“ říká Viktor E. Frankl, psychiatr s neotřesitelnou duševní vyrovnaností, „ve skutečnosti nespočívá ve ztrátě univerzality vědce, ale spíše v jeho předstírání a nárokování si totality… To, nad čím musíme naříkat, proto není ani tak skutečnost, že se vědci specializují, jako fakt, že specialisté zevšeobecňují.“ Po mnoha staletích teologického imperialismu tu máme nyní tři století ještě agresivnějšího „vědeckého imperialismu“, jehož důsledkem je míra zmatenosti a dezorientace, zvláště mezi mladými, která může v každém okamžiku vést ke zhroucení naší civilizace. „Skutečným nihilismem dneška,“ říká Dr. Frankl, „je redukcionismus… Současný nihilismus se už neohání světem nicoty; dnešní nihilismus je kamuflován jako nic-nežnost. Lidské fenomény se tak mění na epifenomény.“
Přesto však zůstávají naší realitou, vším, co jsme, a vším, čím se stáváme. V tomto životě se ocitáme jako v nějaké podivné zemi. Ortega y Gasset jednou poznamenal, že „život je palbou na nás z bezprostřední blízkosti“. Nemůžeme říci: „Zadrž! Nejsem ještě připraven. Počkej, až si věci utřídím.“ Musíme dělat rozhodnutí, na něž nejsme připraveni; musíme vybírat cíle, které jasně nevidíme. To je velmi podivné a na první pohled zcela iracionální. Lidé jsou, jak se zdá, nedostatečně „naprogramováni“. Nejenom že jsou naprosto bezmocní, když se narodí, a zůstávají takoví ještě dlouhou dobu; i když vyrostou, nepohybují se a nejednají s jistotou zvířat. Váhají, pochybují, mění své úmysly, kolísají v nejistotě, nejen jak získat to, co chtějí, ale především co vlastně chtějí.
Otázky jako „Co bych měl dělat?“ nebo „Co musím udělat, abych byl spasen?“ jsou podivné, protože se vztahují k cílům, nikoli jen k prostředkům. Žádná technická odpověď, jako například „Řekni mi přesně, co chceš, a já ti řeknu, jak to dostat“, zde nepostačuje. Celý vtip je v tom, že nevím, co chci. Možná, že všichni chceme být šťastni. Ale odpověď „Řekni mi, co potřebuješ ke štěstí, a já ti pak budu schopen poradit, co máš dělat“ opět nepostačuje, protože nevím, co potřebuji ke štěstí. Možná někdo řekne: „Ke štěstí potřebuješ moudrost“ – ale co je to moudrost? Nebo: „Ke štěstí potřebuješ pravdu, která tě osvobodí“ – ale co je pravda, která nás osvobozuje? Kdo mi řekne, kde ji hledat? Kdo mě k ní dovede, nebo mi alespoň ukáže směr, kterým se mám dát?“
– ukázka z knihy Průvodce pro zmatené
„Moudrost vyžaduje novou orientaci vědy a techniky na organické, jemné, elegantní a krásné.”
– E. F. Schumacher
