Všude chleba o dvou kůrkách. Staré přísloví, jak už to tak přísloví umí, vypovídá o tom, že lidské radosti, starosti i strasti jsou ve všech zeměpisných šířkách vlastně stejné. I když se někdy zdá, že člověk chroustá samé staré patky, i tak probleskne slunce, teplo, vtip. A taková je i úsporná a sebeironická poezie Češky přesazené do Kanady. Její pohled je pronikavý, úsměv skeptický, chechtot trochu ďábelský, pointou je paradox. Typicky ženská logika, chtělo by se říct. Těší se, ale nepřijde.
„Domluvím se všude, ale mateřštinu mám jen jednu. A ta zůstala na druhé straně oceánu. Společně s rodinou, kamarády, milovanou prací a kupodivu i českou mentalitou. Lidé jsou tu jiní. Nejsem pro ně dost velká optimistka. Chtěla bych se zase vrátit do Prahy. Už se nemůžu dočkat. Moc se tam těším. Těším se, ale nepřijdu.“
