Chceme něco dělat společně. Proč je tak těžké se domluvit?

Na první schůzce je plno nápadů. Někdo zajistí prostor, někdo připraví web, další se postará o program. Všichni mají radost, že našli lidi, se kterými chtějí něco podniknout. O několik měsíců později jeden člověk rozesílá třetí připomínku, druhý přestává odpovídat a třetí má pocit, že ho ostatní do něčeho tlačí. Co se mezitím stalo?

Podobnou zkušenost můžete získat při zakládání sousedského spolku, pořádání festivalu, ve společném pracovním projektu nebo při budování komunitní zahrady. Shodnout se na dobrém nápadu ještě neznamená shodnout se na tom, kolik času mu věnujeme, kdo za co odpovídá a jak si řekneme, že už nemůžeme.

Právě do tohoto prostoru vstupuje kniha Evy Hauserové Jak roste komunita. Prostřednictvím deníku Edity Kašparové sledujeme od roku 2010 do roku 2021 život spolku Amaze: první nadšení, vznikající přátelství, kurzy a společné plány, ale také organizační zmatky, osobní střety a únavu těch, kteří toho na sebe vzali příliš.

Eva Hauserová dokázala s humorem a otevřeností zachytit situace, v nichž se vznešené představy o spolupráci potkávají s úplně obyčejnými lidskými slabostmi. Její vypravěčka má dobré úmysly, vlastní ambice i slepá místa. A čtenář má dost příležitostí poznat v jejím jednání také něco ze sebe.

Kdo bude ostatním připomínat, co slíbili?

Jednou z nejvýstižnějších situací knihy je okamžik, kdy se společná iniciativa začne měnit v přetahování mezi člověkem, který úkoly připomíná, a lidmi, kteří se připomínání brání. Čím víc první naléhá, tím méně samostatnosti vidí u ostatních. A tím víc má pocit, že musí naléhat.

Autorka tento mechanismus přibližuje v reflexi nazvané Model „kdy už konečně vyneseš ten koš?“:

V situaci, kdy už lidé nejsou napojení na původní vizi a misi skupiny a kdy se vytratil počáteční náboj nadšení, se může snadno stát, že se budou cítit nepříjemně pošťuchovaní, pokud po nich někdo – koordinátor – bude chtít plnění dohodnutých úkolů.

Lidé toho obvykle slíbí víc, než toho pak reálně splní a udělají. Často na nějaký „pošťuch“ čekají. Dnes je obvyklé, že dostáváte esemesky, abyste na různé věci nezapomínali. Bohužel se to ale může zvrtnout do oné banální, klišovité situace, kdy manželka nemůže manžela přimět, aby vynesl koš. Muže její opakované výzvy obtěžují a opakuje jí, že to udělá později, ale ve skutečnosti se ve svém odmítnutí zabarikáduje.

Ukázka z knihy Jak roste komunita, s. 206.

V navazující pasáži autorka upozorňuje na nepříjemný paradox: Editiny úkolovníky a časovníky mohou ostatní zahánět do role lidí, kteří pouze reagují na zadání. Právě to, čím chce podpořit jejich samostatnost, ji může oslabovat. Do popředí se tak dostává otázka, kterou při rozdělování povinností snadno přeskočíme: co vlastně ostatní ke společné práci přitahuje?

Vedle práce potřebujeme důvod být spolu

Deníkové vyprávění v knize pravidelně střídají oddíly nazvané Reflexe: Co se tu děje. Umožňují odstoupit od jednotlivých hádek a nedorozumění a podívat se na to, co je spojuje. Jak se rozděluje odpovědnost? Mají nově příchozí možnost najít si své místo? Dokážeme mluvit o nespokojenosti dřív, než přeroste v osobní odpor?

Opakovaně se přitom vrací potřeba společného času, který není zaplněný jen úkoly. Rozhovorů, smíchu, oslav toho, co se povedlo. Pokud veškerou energii spotřebuje provoz, může se vytratit právě vztah k lidem, kvůli kterým jsme do společného projektu vstoupili.

Eva Hauserová do knihy vložila i bolestné zkušenosti. Přesto ji uzavřela vírou, že dobrá vůle a empatická komunikace dávají spolupráci šanci. Závěrečný přehled pak nabízí konkrétní opěrné body pro zakládání a fungování skupin.

Jak roste komunita tak může oslovit každého, kdo někdy něco organizoval, přebíral práci za ostatní nebo naopak nevěděl, jak se zapojit. A také ty, kteří se do společného projektu teprve chystají. Vedle otázky „Co spolu dokážeme?“ jim totiž pomůže položit ještě jednu: „Co potřebujeme, aby nám spolu bylo dobře i za několik let?“

Eva Hauserová: Jak roste komunita. Lukáš a syn, 2026, 312 stran.