Martina Macháčová: I na obyčejné školní chodbě může začít dobrodružství

Co když ve školním sklepě opravdu něco žije? Spisovatelku Martinu Macháčovou přivedlo ke vzniku Školního bestiáře právě vyprávění její dcery o podivných zvucích ze sklepa. Z jednoho dětského zážitku postupně vyrostl svět saně Věrušky, skřítka Pidišpína a dalších školních potvůrek. S autorkou jsme si povídali o dětské fantazii, přírodě, humoru i o tom, proč děti není potřeba za každou cenu poučovat.

Vaše knihy často propojují běžný dětský svět s fantazií a přírodou. Co Vás na tomto spojení tolik přitahuje?

Někdy máme tendenci procházet místy, která se na první pohled zdají obyčejná, izolovaná a nezajímavá. Chtěla bych dětem ukázat, že za tím je mnohem víc. Jeden strom v lese je celý vesmír pro drobotinu, která žije uvnitř kmene nebo na něm, v kůře, ve větvích, na listech či v jeho těsné blízkosti.

A není to izolovaný vesmír. Existuje neuvěřitelně propracovaný výměnný a komunikační systém, který jeden jediný strom propojuje se sousedními, ale i velmi vzdálenými stromy. A na tom jednom jediném stromu záleží. Myslím, že tím jsem nejvíc žila právě při psaní Motýlí knihy.

Zároveň nechci děti poučovat. Chtěla bych je bavit a vzbuzovat v nich přirozenou zvědavost, ale na pozadí toho všeho v nich zanechat pocit, že i to nejobyčejnější stéblo trávy má svůj smysl.

Ve Školním bestiáři se na první pohled obyčejná škola promění v místo plné tajemství. Kde se zrodil nápad právě na tento příběh?

To si pamatuji naprosto přesně. Jela jsem s dětmi autobusem ze školy, seděli jsme úplně vzadu a dcerka nám vykládala svůj trochu strašidelný zážitek.

O přestávce se dětem zakutálel míč po schodech až dolů ke dveřím do sklepa. Jak už to bývá, nejprve se dlouze rozhodovaly, který odvážlivec pro něj do těch temných míst půjde, a stihly se u toho pěkně vystrašit. Když tam nakonec dvě děti sešly, prý se ze sklepa linuly podivné zvuky. Dcerka byla přesvědčená, že tam žije nějaké strašidlo.

A už to bylo. V mé hlavě se zrodila saň Věruška, skřítek Pidišpín a další školní potvůrky jako lusknutím prstů.

Měla jste jako dítě ve škole nějaké místo, které na Vás působilo tajemně nebo trochu strašidelně? Promítly se některé vlastní vzpomínky i do knihy?

Vlastně ani ne. Má základní škola neměla takovou atmosféru, protože to byla sídlištní novostavba – trochu sterilní prostředí. Věřím ale, že dnes už je osídlena bestijkami od sklepa až po půdu. Za ty roky určitě získala svou strašidelnickou flóru.

Základní škola mých dětí je naopak postavená na začátku 20. století a přímo dýchá tou správnou atmosférou. Stačí mi občasné třídní schůzky, abych ji zase nasála.

Když píšete pro děti, myslíte spíš na to, co by je mohlo pobavit, nebo na to, co by v nich příběh mohl probudit?

Snažím se mezi těmito dvěma světy balancovat. Například v knize Tajemství ježčích zahrad dávám důraz na všelijaká dobrodružství, která ježčí sourozenci prožívají, ale zároveň na prostředí, které kolem nich vytváří člověk.

Šlo mi vlastně o to, že i když máme jen malou zahrádku, kde se na první pohled nemusí nic zvláštního dít, máme velkou moc ovlivnit, jak se obyvatelům toho malého plácku bude dařit. Nemusíme dělat změny na světové úrovni. Stačí třeba malá miska vody na vlastní zahrádce. A takovou moc má i pětileté dítě.

Děti velmi rychle poznají, když je dospělý chce za každou cenu poučovat. Je pro Vás důležité, aby příběh zůstal především dobrodružstvím?

Ano. Vždycky je na prvním místě dobrodružství a legrace. U dětí by to tak podle mě mělo být.

Na rodičovské duši mě vždycky nejvíc zahřeje, když vidím své vlastní děti smát se a radovat. A stejně to mám i se svými dětskými čtenáři. Nejdůležitější je prostě jejich smích.

Jak vznikaly kouzelné bytosti ve Školním bestiáři? Inspirovala jste se pověstmi, vlastní fantazií, nebo třeba vyprávěním dětí?

Použila jsem známé bytosti. Skřítci, saň nebo třeba bludičky jsou dětem známé postavičky zasazené do známého prostředí. Nezvyklé je právě jejich propojení se školou.

Snad každý někdy v notoricky známém prostředí narazí na situaci nebo událost, kterou si nedokáže vysvětlit. Většinou nad tím mávneme rukou. Ale co když tu vábničku sledujeme dál – a najednou jsme na půdě školy a střežíme se vampýrka tečkovaného? A paní ředitelka je vlastně také tak podivně předvídavá...

Ve Školním bestiáři mě inspirovala především kombinace zážitků mých dětí a mé fantazie. Držela jsem se toho i ve způsobu vyprávění. Hlavní vypravěčkou je proto maminka, která musí žehlit zdánlivé neplechy svých dětí. Nakonec ale vždycky zjistí, že jsou v tom nevinně. Připadá mi, že to vyprávění dodává na autenticitě.

Jak probíhala spolupráce s ilustrátorkou Denisou Váňovou?

Spolupráce s Denisou Váňovou byla více než překvapivá – v tom nejlepším smyslu. Každý autor dětské literatury si jistě nějak představuje své příběhy v ilustracích. Denisa je ale pojala z úhlu, který by mě samotnou ani nenapadl, a přitom zachytila mé představy v detailech tak dokonale, jak bych je sama slovy vyjádřit neuměla. Navíc je její technika originální a živá.

Kdybyste mohla vstoupit do světa Školního bestiáře jako dítě, kterou část školy byste šla prozkoumat jako první?

Stoprocentně starou školní jídelnu, protože tam je středobod všech Pidišpínových lumpáren. A nezapomněla bych si vzít šunkovou svačinu pro odlákání Věrušky.

Co byste si přála, aby si děti po přečtení knihy odnesly?

Že zážitky, dobrodružství, přátelství a legrace na ně čekají všude – i na nudných školních chodbách a v hranatých třídách. A nemusí u toho zrovna asistovat skřítci. Stačí fantazie, kamarádství a laskavost.

Na čem právě pracujete? Můžete čtenářům něco prozradit?

Pracuji na dalším příběhu pro děti. Zase to bude trochu bláznivé povídání, tentokrát prázdninové dobrodružství o čtyřech sourozencích a třech krokodýlech.

Plazi mě nějak přitahují – jestli se tedy saň dá mezi ně zařadit. Snad ano.

Pět rychlých otázek

Nejoblíbenější kniha v dětství?
Dobrodružství veverky Zrzečky.

Nejoblíbenější místo ve škole?
Tělocvična.

Kdy se Vám nejlépe píše?
Po ranní kávě.

Kdybyste mohla jeden den učit, jaký předmět byste si vybrala?
Biologii.

Jakou kouzelnou bytost byste chtěla potkat ve skutečnosti?
Rozhodně saň. Tříhlavou.