Babické vraždy patří k nejtemnějším a zároveň nejvýznamnějším událostem raných 50. let v komunistickém Československu. Dne 2. července 1951 byli v budově školy v obci Babice na Moravě zavražděni tři představitelé místního národního výboru – ředitel školy, předseda MNV a předseda místní odbočky JZD. Tato událost se stala záminkou k jedné z největších represivních kampaní komunistického režimu po roce 1948.

Během několika týdnů došlo k zatýkání desítek lidí, rychlému soudnímu procesu a vynesení sedmi rozsudků smrti. Další stovky lidí byly odsouzeny k dlouholetým trestům vězení. Hlavním obžalovaným a zároveň nejvýraznější postavou případu se stal Ladislav Malý, bývalý člen finanční stráže, který se po útěku z vězení pohyboval v ilegalitě.

Případ měl silný propagandistický rozměr – režim jej využil k zastrašení zejména venkovského obyvatelstva, které vzdorovalo kolektivizaci, a k útoku na katolickou církev, do jejichž řad byli někteří obvinění aktivně zapojeni. Proces měl být ukázkou odhodlání státu bojovat proti „vnitřnímu nepříteli“ a zároveň ospravedlněním tvrdého dohledu nad venkovem.

Dodnes přetrvávají diskuse o skutečném průběhu událostí a možné roli Státní bezpečnosti, která mohla mít zájem na vyhrocení situace či manipulaci s důkazy. Některé výpovědi byly vynuceny, soudní proces proběhl pod silným politickým tlakem a historici se dodnes přou o to, nakolik šlo o spontánní čin odporu a nakolik o provokaci nebo záměrně vytvořený zločin sloužící mocenským cílům.

Babice se tak staly symbolem nespravedlnosti, kolektivní viny a zneužití justice k politickým účelům – a dodnes představují silné historické trauma, které rezonuje nejen v odborných debatách, ale i v literatuře, filmu a veřejné paměti.

Ukázka z knihy Šelma

Drahoslav

Mám horečku, zimnici, krk mě pekelně pálí od toho výstřelu a motá se mi hlava. Jsem opilý. Láďa do mě lije zase asi půl láhve, abych nebláznil. Občas asi z horečky blouzním. Celé dva dny po Heralticích jsme zůstali schovaní v té díře pod včelínem, kterou jsme si vybrali jako úkryt. Jenomže já už to tam nemůžu vydržet! Pořád Láďovi opakuju, že půjdu domů. Ale on se tomu vždycky buď jenom zasměje, nebo mi pohrozí pistolí. Je stejně opilý jako já. Možná víc. Potom řekne, že půjdeme k vedoucímu polesí, abychom nezůstávali zbytečně dlouho na jednom místě. Konečně. Všechno je lepší než hnít tam dole pod včelínem. Po osmé večer vyrážíme. Polesný není z naší návštěvy vůbec nadšený. Minule u něj opilý Láďa zapomněl pistoli a pod polštářem nějaké náboje. Jeho žena mi přinesla kysličník a vyčistila škrábanec na krku a na bradě. Znovu jsem si kolem toho ovázal bílý šátek, aby nebylo nic poznat. Jenomže je tady jiná komplikace. V hájovně dneska nejsou sami, je tam nový praktikant. Přespat tady rozhodně nemůžeme. A jak to teda provést s tím praktikantem? Láďa vymyslel fintu, že budeme předstírat přepadení celé hájovny. Došel pro praktikanta, kterému přikázal zvednout ruce vzhůru. Na mě mrknul, abych šel pro polesného, kterého jsem měl taky naoko nutit držet ruce vzhůru. Myslím, že na to praktikant skočil. Jenomže stejně musíme zmizet. Láďa navrhuje faru v Rokytnici. Tam se mi moc nechce, protože kuchařka i pan páter mě dobře znají. A mám ten zavázaný krk, taky by ještě mohli chytit podezření, co že se mi to stalo. Ale nakonec tam stejně jdeme. Na faře zůstávám raději stranou v síni, dovnitř jde jen Láďa. Opilý už byl dost předtím, jenže zase chtěl něco k pití. Za deset minut mě volá dovnitř. Čepici mám hluboko zaraženou do čela, aby mě nepoznali. Láďa má v ruce skleničku, podává mi něco k pití. Sakra! Čistý líh, jenom zředěný vodou. Zatmí se mi před očima. Venku se do mě pustila zimnice. Odcházíme, protože farář se bojí nechat nás přespat. Všichni se najednou bojí, jak slyšeli o tom střílení v Heralticích. Nebo se možná bojí opilého nevypočitatelného Kapitána. Kapitán. Láďa.

Z fary jde už tak namol, že se mi najednou ve vteřině ztratí, a než se otočím, leží zablácený v příkopu a plácá kolem sebe rukama, jako by plaval nebo co. Motal se celou cestu do Veverky. Předtím jsme to ještě zkusili u souseda, kterému vysvětluju, že velitel je raněný a potřebuje ošetřit. Jdeme k nim do kuchyně. Soused mě zná, ale Láďovi určitě nevěří, samozřejmě dobře poznal, že je opilý. Alkohol doma nemá, ale nabídne nám mléko. Láďa neudrží ani sklenici, vypadne mu z ruky a rozbije se. Všude je bílo a střepy. Sedlák má určitě strach z našich zbraní, ale mě zná odmala. Tiše mě poprosí, ať jdeme radši pryč. Táhnu Kapitána ven a zkoušíme to u dalšího souseda. Přece jen se bojím přijít takhle rovnou k našim. Otevírá nám roztřesená starší paní, a když vidí pušky na ramenou, skoro omdlí. Celou dobu pak sedí v předsíni a manžel jí musí dávat obklady. Tak tady to taky nepůjde. Když mi soused dával cigarety, poznal, že jsem to já, Drahoš. Poprosím ho ještě o nějaký obklad, protože Láďa opakuje, že je zraněný. Chlap donese kus fáče, ale Láďa už má zase tu svoji náladu a ošetření furiantsky odmítne. Jdeme radši pryč. Takže zbývá už jenom naše chalupa. Chci domů, konečně, chci už být doma a zůstat tam. Mám všeho dost. Je mi zle. Nechci mít nic společného s Láďou, s jeho řečmi o partyzánech, s jeho opileckými výkřiky, nechci běhat po lesích s pistolí. Vůbec to totiž není takové, jak jsem si představoval. Je mi zima, chci spát zase v posteli, chci být u mámy, jít zítra ráno zase do práce. Chci domů. Láďa souhlasí, avšak prý půjde se mnou. A jestli budou moji rodiče naříkat, prý je rovnou odstřelí. Táta hned poznal, že se mi něco stalo. Mámu jsme vzbudili. Říkám jí, že mi nic není, že jsem jen upadl na zem. Nic neřekla a šla vařit vajíčka. Láďa si poručil kořalku. Mám hrozný hlad, ale ani jsem nedojedl. Láďa chce pryč, zpátky k hajným do Heraltic. Jenže já se nechci vrátit do té díry pod včelínem! Ptám se otce, jestli smím zůstat doma. Bojím se, co odpoví. Otec kývne. Můžu zůstat! Láďa mlčí. Pak mě prosí, ať ho doprovodím k rozcestí.

Přerovnává zbraně a zjistíme, že jsme asi u souseda zapomněli jeden batoh s granáty. Dneska se tam už ale vracet nebudeme. Jdu kousek s Láďou, který však hned za domem vytahuje pistoli a nutí mě jít s ním až do Heraltic. Neumím se mu postavit. U hajného si Láďa vyžádá ještě jedno pivo a jdeme spát pod včelín. Nechce se mi tam, ale on mě donutí. Nenávidím ho, nevím, co mám dělat. Chci počkat, až usne, a utéct, ale on vydrží bdít déle než já. Škemrám. Prosím ho, ať mě nechá jít. Nakonec však usnu. Když se v noci vzbudím, sedí naproti mně s pistolí a směje se. Ráno nám hajná přinese snídani, Láďa mě nechá v bunkru a jde ven sám. Pořád si přitom hlídá vchod do skrýše. Slyším, jak o mně mluví, že prý blázním, že mě musí hlídat. Všechno na mě padá. Já přece nejsem žádný bandita, já jsem Drahoš a chci domů. Láďa se vrátí a podá mi chleba. Celé dopoledne mlčíme. Kdykoliv se pohnu, jenom maličko trhne pistolí, abych jako že věděl. Klidně by mě snad i zastřelil, abych nic neprozradil. Ale kdo mu celou dobu pomáhal? Kdo střílel v Heralticích? Celou tu dobu jsem dělal jenom to, co po mně chtěl. Po poledni někdo zaklepe na poklop. Hajný nám přišel oznámit, že v hájence byla bezpečnost a že prohledávají celé okolí, takže musíme zůstat potichu dole. Láďa si zapaluje cigaretu, na chvíli musí odložit pistoli. Vyběhnu. Letím jako šílený, aby mě ani Láďa, ani hajný nechytili. Oběhnu hájenku a vlezu do kůlny na nářadí. Jdou za mnou? Nejdou? Chvíli je ticho.

Pak vidím hajného, jak vybíhá, bere si psa a pušku a jde do lesa. Asi mě jde hledat. Nemůžu se ani hnout. Do lesa teď nemůžu. Zůstávám do večera v kůlně, kde mě ale ještě před západem slunce najde hajná. Říkám jí, že už nemůžu. Asi mluvím trochu zmateně, říkám, že jsem deset dní na cestě, že chci k mámě, že už nechci střílet. Vezme mě a dovede na půdu, kde mě schová. Mezitím se vrátil její muž se psem a zašel dovnitř. Teď. Teď je ta šance! Sjedu rychle po žebříku dolů a utíkám k lesu. Cestou asi třikrát upadnu, připadám si jako šílený. Jedno ale vím naprosto jistě – od toho strašného člověka musím pryč, co nejdál. Domů. Otevře mi máma, padnu jí do náruče, brečím. Jsem špinavý, roztrhaný a celý hořím. Máma mi ustele nahoře, v komůrce za zrcadlem. Donese mi horký čaj. Ještě než usnu, stačím ji vyděšeně poprosit, aby dobře zamykali, kdyby se chtěl ten šílenec vrátit a zase si mě odvést s sebou.

Michal Stehlík je český historik, publicista, podcaster a manažer kulturních institucí. Více než dvě desítky let vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se zaměřuje na moderní a soudobé dějiny. Působí jako ředitel Památníku národního písemnictví (Muzea literatury) a je známý jako spoluautor populárního podcastu Přepište dějiny, který se věnuje reinterpretaci historických událostí a jejich dopadu na současnost. Je autorem řady odborných monografií, výstav a publicistických textů.

Mezi jeho významné práce patří:

Tématu Babic se věnoval ve své knize Babické vraždy 1951, kde detailně mapuje události, analyzuje archivní materiály i osobní svědectví a zasazuje celý případ do širšího kontextu represí 50. let v komunistickém Československu.

Dále k tématu:

„Babice nebo Plánice?“ – podcast Přepište dějiny (https://www.podcasty.info/audio/1724680302/Babice-nebo-Planice)
Rozhovor pro Prostor X (https://www.stream.cz/prostor-x/historik-stehlik-cesky-stat-unasel-deti-vrazdy-v-babicich-byly-jako-obcanska-valka-64190887)

Šelma – na události v babické škole v červenci 1951 a následnou perzekuci, včetně poprav, autor nahlíží především pohledem mladých mužů, kteří se rozhodli zapojit do odboje proti komunistickému režimu. Celým příběhem pak prostupuje postava „Šelmy“ Ladislava Malého, hybatele a iniciátora celé tragédie. Vyprávění symbolicky začíná popravou poslední oběti a postupuje proti proudu času.

Ukázka z knihy Šelma

Drahoslav

Další příspěvky