Poustevník v 21. století? Proč nás tenhle životní příběh pořád přitahuje

Poustevník bývá pro dnešního člověka spíš postavou z legend, obrazem ze starých životopisů světců nebo symbolem krajního odříkání. Jen málokdy si ho spojíme se současností. O to pozoruhodnější je setkání s knihou, která o poustevnictví nemluví jako o dávné představě, ale jako o skutečně žité zkušenosti. Cesta poustevníka Svámího Gyaneshwarpuriho je svědectvím člověka, který po desetiletí zkoušel brát samotu, ústraní a duchovní kázeň doslova.

Autorova cesta vede od dětství v moravské krajině přes tramping, speleologii a první zkušenosti samoty až k hledání mistra a vysvěcení na hinduistického a jógového mnicha. Sám v úvodu píše, že kniha pojednává o duchovní cestě k oranžovému rouchu a zachycuje tu část jeho života, která ve vysvěcení vyústila. Zároveň připomíná, že jeho poustevnická zkušenost nevznikala jen v Moravském krasu, ale také v Krkonoších, Slovenském ráji, rumunských Karpatech, horách nad Assisi a v indickém Himálaji.

Právě to dává téhle knize zvláštní sílu. Nejde o duchovní příručku ani o soubor abstraktních úvah. Je to osobní vyprávění člověka, který se znovu a znovu vrací k jeskyním, lesům, horským samotám a poutním místům, protože právě tam hledá prostor pro soustředění, modlitbu a meditaci. V textu se tak přirozeně prolínají krajina, paměť, vztahy, bolestné ztráty a vnitřní zápasy.

Zajímavé je i to, že poustevnictví v téhle knize nepůsobí jako exotická póza nebo romantická rekvizita. Už v raných kapitolách je vidět, že motiv samoty se v autorově životě objevuje velmi brzy: od dětských duchovních obrazů přes trampskou jeskyni „Doupě“ až po první silné setkání s kapucínským mnichem Andělem Homolou. Samota se tu nerodí jako útěk ze světa, ale jako stále silnější vnitřní orientace.

Kniha zároveň ukazuje, jak neobvyklé spojení může vzniknout mezi poustevnickou touhou a krajinou Moravského krasu. Jeskyně Kostelík je v ní představená jako místo s dlouhou poustevnickou pamětí, spojené s dávnějšími i novodobými poustevníky, a autor k podobným místům přistupuje nejen jako speleolog nebo badatel, ale jako člověk, který v nich hledá prostor modlitby, usebrání a života v samotě.

Pro dnešního čtenáře může být Cesta poustevníka zajímavá i v něčem jiném: nevypráví o životě, který by byl snadný, harmonický nebo bez rozporů. Naopak. Je to text psaný z velmi osobní pozice, s velkou vnitřní naléhavostí. O to víc ale otevírá svět, který moderní společnost téměř přestala vidět – svět člověka, pro něhož samota není prázdnotou, ale způsobem duchovního hledání.

Možná právě proto tenhle příběh přitahuje i dnes. Připomíná, že i v současnosti existují lidé, kteří se rozhodnou žít jinak: skrytěji, přísněji, mimo hlavní proud, a přesto s pocitem, že právě tam vede jejich vlastní stezka. Ať už čtenář přistoupí ke knize jako k duchovnímu svědectví, životnímu příběhu nebo obrazu krajní osobní volby, dostane do ruky text, který je v českém prostředí opravdu neobvyklý.