Tato kniha nám objevuje nový a zároveň prastarý vztah k druhým lidem i k sobě samému: dokonalé sebepoznání, vědomí, že existují dva zdroje poznání, mozek a srdce, pochopení, že svět i lidé nutně dosvědčují nezměrnost božích možností. Zároveň je předobrazem nové a přece starodávné medicíny; ostatně jak můžeme léčit, nevíme-li z jakého archetypu vzniká nemocný orgán či pomíjíme-li metafyzické kořeny nemoci i utrpení a zbavujíce člověka jeho božské dimenze, „klademe na stejnou úroveň psychologii s ontologií“?
Stojí na předpokladu, že člověk je archetypální bytost. Ve světě, kde fyzika a metafyzika jsou dvěma aspekty jedné a téže skutečnosti, kde náhoda je prozřetelností a život se řídí zákony, tam je nutně každý živý tvor vtělením archetypů, stojících v pozadí projeveného. Jakožto mikrokosmos, někdy též makrokosmos, spojuje člověk nebe se zemí; povolán k pojmenování všech tvorů rekapituluje celé stvoření; vládne všem třem říším, je „stvořen k obrazu božímu“. Každý orgán, struktura, funkce či mechanismus je v určité rovině pouze vnějším projevem některého ze základních životních archetypů. Oddělit je od tohoto archetypu, znamená zahradit cestu k jejich porozumění.