O hříchu se dnes mluví málo a zkresleně. Ale problém morálního zla zůstává a je stejně tíživý jako kdykoli předtím. Tragická, absurdní situace člověka podrobeného smrti a vydaného vlastnímu hříchu i cizímu zlu nemá sama ze sebe východisko, říká Richard Rohr. Proto se vydává po stopách Ježíše a svatého Pavla a snaží se jejich poznatky o zlu přeložit do současného jazyka a ukázat, jak z toho všeho ven.
Nabízí přitom dva klíče pro pochopení. Předně vede člověka k tomu, aby si uvědomil, že skutečný hřích není zdaleka jen jednorázové tělesné selhání jednotlivce, jako třeba to, že někdo zcizoloží nebo se opije. Zlo je daleko spíš kolektivní záležitost, je vpleteno do celé lidské společnosti a do značné míry ji ovládá, i když se umí výborně maskovat a skrývat. Zlé skutky se dějí proto, že vyplývají ze špatných lidských vztahů a struktur a zapadají do nich. Ctnost i hřích jsou navíc ambivalentní. Ctnost je někdy jen dobře maskovaný narcismus, zatímco hřích může nečekaně přinést i dobré důsledky.
Ukázka z knihy:
Jsem přesvědčen, že myšlenka hříchu pro mnohé z nás přestala být užitečná, protože jsme se museli vydat úplně jinam, abychom znovu získali představu o smrtící povaze skutečného zla. Nikdo nemůže popřít, že zlo je zcela reálné. Ale to, co mnozí z nás nyní vnímají jako skutečná zla ničící svět, se zjevně velmi liší od toho, čemu většina lidí říká hřích – tedy od osobních chyb či vin nebo údajných soukromých přestupků proti Bohu. Což opravdu strašlivou povahu zla zdaleka nevystihuje. Proto jsme o hřích ztratili zájem. Ztratili jsme zájem také proto, že jsme slovo hřích obvykle slyšeli používat k tomu, aby někdo někoho soudil, vylučoval či ovládal nebo aby zahanbil a ovládal sám sebe, ale málokdy aby vnesl do lidské situace rozlišení nebo hlubší porozumění, tím spíš aby projevil soucit nebo odpuštění. Vnímám to tak, že čím víc je náboženství nebo kultura posedlé hříchem, tím víc nemilující a kognitivně strnulí jsou jeho příslušníci. Vzpomeňte si na kultury založené na zahanbování v mnoha čistě islámských zemích, úzkoprsé a kulturně nekritické formy judaismu, nepřítomnost humoru v kalvinistické Ženevě, krutost velké části puritánské Nové Anglie, nemilosrdné náboženství mnoha luteránů a inkvizitorství španělského a vůbec většiny lidového katolicismu.
Recenze: Richard Rohr a tajemství zla – Náboženský infoservis (dingir.cz)
