27. března 2020 promluvil papež František na opuštěném Svatopetrském náměstí, které se lesklo deštěm, k milionům lidí připojených k televizím, telefonům a počítačům po celém světě: „Uprostřed bouře nás Pán vyzývá, abychom v sobě probudili solidaritu a naději, které jsou schopny dát pevnost, oporu a smysl v těchto časech, kdy se zdá, že vše ztroskotalo.“ V době, kdy se epidemie Covid-19 šíří a má hrozivé následky, je František stálým vzorem nejen pro věřící, ale i pro všechny, kteří touto nemocí trpí nebo s ní bojují na různých frontách. V rozhovoru s Domenicem Agassem nás papež vyzývá, abychom i v době velkého utrpení pro celý svět nacházeli ve svém životě smysl a milost. František nás vybízí k boji proti viru lhostejnosti a sobectví, který přivedl svět do blízkosti zkázy, a především k houževnatému pěstování naděje, která nezachraňuje před zlem, ale dává sílu čelit překážkám, i těm, které se zdají nepřekonatelné. Naděje nás chrání před sklíčeností a zoufalstvím a přemáhá pokušení vzdát se. Mít a předávat naději znamená umět se svěřit Bohu v každé životní situaci, zejména ve zkouškách, a s důvěrou připravovat nový svět.
Úryvek z knihy
Pandemie odhalila dramatickou situaci chudých a velikou nerovnost, která ve světě převažuje. Malá část lidstva se přesto posunula vpřed, zatímco většina zaostala pozadu. Tato epidemie zasáhla především ty nejslabší. Virus zvýraznil už beztak obrovské nerovnosti a diskriminace. To, co se děje, může všechny probudit. Je na čase, abychom odstranili sociální nespravedlnost a vyloučení. Jestliže tuto zkoušku pojmeme jako příležitost, můžeme všem připravit zítřek, který bude ve znamení celosvětového bratrství, k němuž neexistuje žádná alternativa, protože bez společné vize tu nebude mít budoucnost nikdo. Nedokážeme svět uzdravit, jestliže nebudeme pečovat jeden o druhého, počínaje těmi posledními, těmi, kteří byli nejvíce postiženi, včetně všeho stvořeného. Tváří v tvář téměř nepostřehnutelnému výskytu něčeho takového, jako je virus, který potvrzuje naši niternou křehkost, se smazávají hranice, bortí se zdi, slábne soupeřivost a rozmělňují se slova integralistů. Pokud vůdcové národů spolu s těmi, co nesou společenskou odpovědnost, zúročí tuto lekci, mohou vést národy zeměkoule
k budoucnosti, v níž bude větší prosperita a větší bratrství. Hlavy států by spolu mohly mluvit, více si vyměňovat názory a domlouvat se na strategiích. Místo toho můžeme někdy zaznamenat pouze mlhavé, kompromisní monology, prosty skutečného naslouchání. Mějme všichni dobře na paměti, že existuje i něco horšího než tato krize – dramatická možnost, že ji promrháme. Z krize lidé nevycházejí stejní: buď z ní vyjdeme lepší, anebo z ní vyjdeme horší.