Hodně jsem se naučil od švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1875-1961). Jung spojil praktickou teologii s dobrou psychologií. Určitě nebyl nepřítelem náboženství, vlastně bych ho nazval mystikem. Na sklonku života Jung na otázku, zda „věří“ v Boha, odpověděl: „Nemohl bych říci, že věřím. Já vím! Měl jsem zkušenost, že mě uchvátilo něco, co je silnější než já sám, něco, čemu lidé říkají Bůh“.
Jung se však domníval, že křesťanství přispívá k diskontinuitě – nepřeklenutelné propasti – mezi Bohem a duší tím, že příliš zdůrazňuje vnější rituály a intelektuální víru namísto vnitřního prožitku a vnitřní proměny. Uznával, že křesťanství má určitou užitečnou teologii (Ježíš Kristus pro Junga sloužil jako ústřední archetyp odhalující „skrytý, nevědomý základní život každého jedince“… a představoval „typického umírajícího a sebeproměňujícího Boha“ [2]), ale často mělo špatnou psychologii a antropologii. Jung byl rozčarován vlastním otcem a šesti strýci, švýcarskými reformovanými pastory, které viděl jako nešťastné a neintegrované. Jung o křesťanství v podstatě řekl: „V reálném životě to nefunguje!“
Jung by neodpovídal klasické definici světce. Měl řadu milostných afér a nějakou dobu koketoval s nacismem. Přesto ho právě jeho chyby obvykle vedly k rozpoznání a uzdravení stínového já, které se skrývá v našem osobním nevědomí a je pak promítáno na druhé.
Tvář, kterou nastavujeme vlastnímu nevědomí, je tváří, kterou nastavujeme světu. Přečtěte si to dvakrát! Jak řekl Ježíš: „Světlem těla je oko“ (Mt 6,22). Lidé, kteří přijímají sami sebe, přijímají i ostatní. Lidé, kteří nenávidí sami sebe, nenávidí druhé. Pouze božské světlo nám dává povolení, svobodu a odvahu sestoupit až do svého nitra a setkat se se svým stínem.
Pro Junga je archetyp Boha funkcí duše, která vytváří celek. Je to ta vaše část, která chce vždycky víc, ale ne v chamtivém smyslu. Bůh je vnitřní energie v duši všech věcí, která říká: „Staň se tím, kým jsi. Staň se vším, čím jsi. Je v tobě ještě víc – víc, co můžeš objevit, odpustit a milovat.“ To je to, co je v tobě. Jungova analytická psychologie nazývá takový růst a stávání se „individuací“, o níž rád přemýšlím jako o směřování k přání života namísto přání smrti. Životní přání nás učí, abychom se nerozdělovali, netříštili a neštěpili, ale integrovali a učili se ze všeho; zatímco ego směřuje ke zúžení a oddělení neboli „hříchu“. Archetyp Boha je jednoduše láska v akci, která nás vyzývá ke stále hlubšímu sjednocení s vlastním pravým Já, s druhými a s Bohem.
Na cestě k psychické celistvosti Jung zdůrazňoval nezbytnou roli náboženství či archetypu Boha při integraci protikladů, včetně vědomého a nevědomého, Jednoho a mnohého, dobra (tím, že ho přijmeme) a zla (tím, že mu odpustíme), mužského a ženského, malého Já a Velkého Já. „Já“ s velkým „J“ měl Jung na mysli nejhlubší centrum psychiky/duše, které je ve spojení s božstvím. A pokud mu rozumím, je sdílené! Je jedno a my všichni jsme jeho účastníky, jak tvrdili mnozí mystici. Nazval bych to pravým Já, Kristovým Já, nebo chcete-li, Buddhovým Já, které se naučilo vědomě setrvávat ve spojení s Přítomností v nás (Jan 14,17).